Četla jsem pořád znovu a znovu, dokud jsem si nebyla jistá, že ta slova znám nazpaměť. Potřebovala jsem jistotu, že kdybych přišla pozdě, ty věty by se ve mně stále opakovaly, dokola a silně. Že bych dokázala v mysli slyšet jeho hlas, představit si náladu a výraz, s jakým to asi psal. Myslela jsem, že byl naštvaný, ale teď jsem přesvědčená, že váhal. Váhal stejně jako já, když jsem vystoupila z autobusu a snažila se zastavit auta.
Bála jsem se chvíle, kdy ho najdu. Bude živý? Nebo už nikdy neuvidím jeho úsměv? Netušila jsem, kam jít, ani jak se zachovat, komu volat nebo co říct. Zkrátka jsem ho potřebovala vidět v pořádku. Potřebovala jsem za ním. Co nejrychleji to šlo.
Nedokázala jsem si představit svůj nový život s pocitem, že člověk, na kterém mi tolik záleželo, tu už nebude. Už nikdy se znovu nezamiluje. Už nikdy si nedá latté v oblíbené kavárně. Neuslyší nové album oblíbené rockové kapely. Nestane se slavným kytaristou a nenapíše ty nejlepší písně. Nedokázala bych se smířit s tím, že ho nikdy znovu neuvidím.
__________________________
Ahoj všichni. Vlastně ani nevím, jak mám začít. Tento příběh jsem stejně jako vy považovala za ukončený. Ale dnes, po třech měsících bez wattpadu mi připadal...nedokončený. Jako by něco ve mně říkalo, ať tu holku nenechám jen tak odjet. Potřebovala jsem se ujistit a zařídit, aby moje jediné dílo tu na wattpadu skončilo v pořádku. Svět potřebuje víc šťastných konců, no ne?
S láskou, N.
