Přijít o paměť není jen tak.
Nevíte kdo jste, co je tohle za prostředí.
Máte miliony otázek na lidi kolem, snažíte se zjišťovat, jaká je vlastně vaše povaha.
Nedá se říct, že jsem pro ni pokaždé věděl odpovědi.
Ale snažil jsem se.
Den po dni.
Krůček po krůčku.
Ze začátku mě vyhazovala z toho blbýho nemocničního pokoje, který mi tolik dokazoval, jak moc jsem selhal.
Ale já jsem se vracel a vracel.
Byl jsem trpělivý.
Ona byla trpělivá.
Vyprávěl jsem jí dál minulost, poslouchala.
----
Když jsem Annie poznal, žila zrovna v naprostém chaosu.
A nejen ty věci kolem ní byly tehdy chaotické, ona sama byla vlastně taková.
Řešila miliony zbytečností, já si užíval život.
Nepatřil jsem mezi ty zodpovědné.
Byl, jsem a budu pořád ten blázen, který nikdy nedospěje.
Ona se řadila mezi úspěšné a chytré, zkrátka ty, kteří to někdy někam dotáhnou.
Ve škole byla jen šedá myška, kluky odmítala, s nikým nemluvila.
Vzdělání pro ni znamenalo hodně.
Celá léta mě míjela s pohrdavým pohledem.
Dávala mi najevo, co si o mně myslí.
Že jsem nula, nic víc.
Jenže já byl populární nula, když už.
Tahle obyčejně neobyčejná holka doslova podporovala můj názor, že lidi s chaosem uvnitř nemá nikdo rád.
Hah, tolik naivní myšlenka.
