A zatímco ostatní lidé spěchají vstříc všem těm rušným ulicím a zápasí s deštníky, já sedím na lavičce pod střechou autobusové zastávky se sluchátkami v uších.
Zavírám oči, nechávám vítr rozhazovat své vlasy.
Je mi najednou krásně a smutno zároveň.
Dřív bylo normální opouštět cizí lidi.
Jenže tenhle člověk byl pro mě z neznámého důvodu kdysi vyjímečný.
