VLAŠTOVKY

2. PŘEDTÍM

Ráno. Škola.
Popravdě, nečekala jsem, že by se tu dneska objevil. A měla jsem pravdu.
Jeho lavice byla zase prázdná, tak, jako už nesčetněkrát v tomto školním roce.
Byla jsem naštvaná. Na sebe, na něj.
Ale i tak jsem pořád koukala po jeho židli.
Měl by tu být.
Měl by tu být se mnou.
Obědvat u stejného stolu.
Smát se mým vtipům.
Hah, zní to sobecky, já vím.
Jen už jsem si prostě na jeho přítomnost moc zvykla.
A teď, když už ve škole netráví tolik času, mi zkrátka chybí.
Jsme jako noc a den.
Spolu tvoříme perfektní celek, ale bez sebe neumíme existovat.
No, dokonalé přátelství je to, kde si dva rozumí. Blázen najde blázna. Dva lidi se stejnou demencí, řekl by on. Přátelé by se měli mít rádi, ne si dělat naschvály.

Tak co se s námi děje?

Když ho spatřím na schodech před školou a s kyticí, chce se mi zase brečet. Snažím se vyhnout jeho očím, marně.
,,Annie?" chytne mou ruku.
Nalhávám si, že se mi to všechno jen zdá.
Jen klid říkám si.
,,No tak, já vím, že slyšíš." směje se.
,,Slyším." rozhlížím se kolem. Najednou hledám kohokoliv, kdo by mě mohl zachránit.
,,Vyhlížíš někoho? Protože já jsem tady. Annie? Už můžeme jít domů. Jsem tady, před tebou." Jeho hlas se s každým dalším slovem láme, mluví pomalu, jako kdyby nad něčím přemýšlel.
,,Jojo." vyhrknu.
,,Poslyš." přitiskne mě k sobě. "Já nechci, aby minulost ovlivnila budoucnost. Na to jí nedám právo."
,,Jak to myslíš?" vzhlédnu k němu.
,,Ten včerejšek. Nic si nepamatuju. Každopádně z toho, jak se chováš, jsem asi nějak milý nebyl."
,,Křičel jsi." špitnu.
,,Promiň." odhrne mi pramínek blonďatých vlasů z obličeje. ,,Vzpomínáš, jak jsme tehdy leželi na trávníku a koukali na hvězdy? Život je opravdu plný zázraků. Lidé si na některé zázraky zvyknou, takže je berou jako samozřejmost. Ale ty samozřejmost nejsi. Ty jsi ten nejkrásnější zázrak, jaký mě kdy potkal."
,,To říkej těm svým holkám, okay?" zašklebím se.
Vyplázne na mě jazyk a zase se rozesměje.
,,A hele," odtahuje se. ,,Tak ty mě přeci jen posloucháš!"