Another sister II.

2. Kapitola

Dlouhá doba, další část. I přes tu nehorázně dlouhou dobu si tento příběh někdo dává do knihoven a jsem za to moc ráda! Tak snad se bude líbit i nadále. Snad se vám tato kapitola bude líbit. Děkuju!

"Kurva! Proč si mi o tom neřekla?" zvýšil hlas.

"Protože je to minulost a nechci se k tomu vracet." zašeptala jsem.

"Ale já mám prá...." nedořekl, protože jsem mu skočila do řeči.

"Nemáš na to právo. Je to moje věc a ne tvoje. Je to minulost." snažila jsem se ho přesvědčit, že je to jen a jen moje věc.

"Jsem tvůj bratr. Tvůj starší bratr. Mohla si se svěřit." řekl, přišel ke mě  a objal mě ze zadu.

"Nechci na to už myslet. A proto musím zmizet. Nechci do toho spadnout znovu." šeptala jsem.

"Nemusíš. Ještě jednou říkám, že to zvládneme spolu. Já tě ochráním." povídal mi do ucha.

"Ale jak? Stále jezdíš po koncertech. Tady nejsi stále." řekla jsem.

"Neboj. Něco vymyslím, ale jen mi prosím neodjížděj pryč." prosil mě.

Otočila jsem se na něj a viděla jsem v jeho očích strach a zoufalost. Nakonec jsem přikývla. Vší silou mě objal.

"Všechno bude dobrý. Uvidíš." řekl mi utěšujícím hlasem.

"Omlouvám se. Prostě jsem spanikařila. Já nechci odjet. Jen mi to v tu chvíli přišlo jako nejlepší řešení. Já bych se přestěhovala do Česka, ony by přestali a my všichni by jsme měli pokoj." řekla jsem.

"Neomlouvej se. Na jednu stranu to chápu, ale na stranu druhou prostě nechci, aby si odešla. Chyběla by si mi. Jsi moje malá sestřička." stále mě držel v náručí.

"Fajn." jediné na co jsem se zmohla. Ještě chvíli jsme stáli takhle v obětí a pak jsme si sedli na postel.

"A jak se máte na tour?" změnila jsem téma, aspoň na chvíli.

"A tak jde to. To víš to je samé pódium, fanynky, hotel, pódium, fanynky, hotel. Je to furt dokola." usmál se.

"A jak se ti povedlo se utrhnout a přijet?" zeptala jsem se.

"Mám kličky jak si to zařídit. Co bych neudělal pro svou sestřičku." pořád se usmíval jako sluníčko.

"A na jak dlouho sis to zařídil?" vyptávala jsem se dál.

"Do zítra. Ráno mi letí letadlo." odpověděl.

"A už si byl za dvojčatama?" jo i toto mě zajímalo, protože na něm holky stále visí.

"Ne, hned jak jsem přijel jsem hned šel za tebou." řekl trošku provinile.

"Tak za nima jdi. Rády tě uvidí." řekla jsem.

"To si piš, že půjdu. Jdeš se mnou?" zeptal se, když se zvedal.

"Za chvíli. Ještě brnknu Niallovi." usmála jsem se na něj a uchopila jsem mobil na znamení, že opravdu budu volat.

"Dobře." řekl Louis a odešel z pokoje.

Vytočila jsem Niallovo číslo a čekala až se ozve.

"Ahoj zlato." uslyšela jsem a na tváři se mi objevil úsměv.

"Ahoj, tak jak se máš? Chybíš mi." řekla jsem.

"Mám se docela i dobře až na to, že tu nejsi. Škoda, že musíš do školy a nemůžeš přijet za námi. Co Louis? Už dorazil?" zeptal se.

"Jo, Louis už tu je. Zase mě napadali myšlenky o tom, že odjedu. Nialle, já mám strach. Bojím se vašich fanynek."posmutněla jsem.

"To zvládneme. Ony si nic nelajznou. A jestli jo, tak se něco stane a nikomu se to líbit nebude. To mi věř." řekl.

"Co tím myslíš?" nechápala jsem.

"To nech na mě a důvěřuj mi." odpověděl jednoduše.

"Co máš v plánu?" snažila jsem se to znovu vyzjistit.

"Neboj a jen mi důvěřuj." dělal tajemného a popravdě se mi to vůbec nelíbilo.

"No dobře." řekla jsem nejistě.

"Musím už jít zlato. Harry mě tu furt chce někam vytáhnout." zasmál se.

"Dobře. Pozdravuj kluky. Pa." řekla jsem, on se jen rozloučil a zavěsil.

Zvedla jsem se z postele a vydala jsem se do pokoje starších dvojčat. Ty seděli na posteli, Louis byl mezi nima a povídali si. Je mi dost smutno z toho, že je tady nechává, když mají tak báječný vztah.

"Čaues! Koho tu drbete?" usmála jsem se na ně, když jsem vešla do pokoje.

"Našeho spolužáka." řekla Pheobe.

"Je moooooooc pěknej." řekla Daisy.

"A prej hezky voní." doplnil je Louis.

"Jak se jmenuje?" zeptala jsem se zvědavě.

"Luke!" řekla dvojčata najednou.

"V tom případě věřím, že je pěknej. Luke. To jméno mi připomíná seriál "Gilmorova děvčata". Luke Danes! Byl to nejlepší chlápek z celýho seriálu a byl prostě nejhezčí." rozpovídala jsem se a holky na mě nechápavě koukaly a Louis se jen smál. "No co je? Vy snad ten seriál neznáte?" divila jsem se.

"Nemyslíš, že jsou na ten seriál malý?" zeptal se stále se smějící Louis.

"Ne. Já jsem se v jejich letech na ten seriál koukala. Sice jsem tak polovině těch věcí nerozuměla, ale tak jako co? Prostě je to skvělej seriál." rozplývala jsem se dál.

"Dobře, dobře. My se na něj někdy podíváme, ale teď k našemu Lukovi." začala se zase rozplývat Daisy.

Tím jsme ztrávili čas až do večera. Nezůstalo jen u Luka. Probrali jsme asi dalších pět kluků z jejich školy. Holky tím byly jak posedlé. No v jejich věku jsem nebyla jiná.