Dračí sémě

Bastard

Venku, před branou Rudé bašty na nás čekali koně. Matka se jednou nechala slyšet, že i přes to, že v Západozemí jezdí bohaté ženy v nosítkách, či dokonce kočárech, ona zůstává khaleesi Dothraků a ty jezdí na koních. Od té doby na ni vždy čekala její krásná černá klisna, temnější než půlnoc a stejně tak klidná. Matka jí říkala prostě klisna, podle Dothrackého způsobu, ale já žádné takové zábrany nikdy neměla.

Ovšemže také jezdím na koni, abych matku nezahanbovala, ale já měla hřebce, bílého, jako sníh, ale se zlatou hřívou, kterou mu barvili na matčin příkaz. Vždy jsem byla nucena k tomu, aby vše, co vlastním, mělo zlatou nebo bílou barvu.

S povzdechem jsem si sesbírala sukně a opatrně, za pomoci několika rukou, usedla do dámského sedla, speciálně upraveného pro rychlou jízdu. Nedokážu jet na koni pomalu; od čeho pak jízda je? Matka mě za to několikrát napomínala, ale nakonec se s tím smířila. Dnes jistě dorazím do přístavu dlouho před ostatními.

„Ne, že se dnes budeš toulat, Rhae!" zavolala na mě, jako by mi četla myšlenky. „V přístavu je připraveno nějaké víno, sýry a samozřejmě ovoce. Jen lehké občerstvení, takže to nesněz sama. Počkáš tam!"

Kývla jsem tak prudce, až zvonečky v mých vlasech zacinkaly. Jhogo, který má za úkol mě doprovázet při mých městských toulkách, o kterých se matka tváří, jako že neví, už dávno seděl v sedle vedle mě. Jeho černé vlasy byly čerstvě ostříhané; nedávno bojovali s Rakharem. Vyšel z tohoto sporu ještě celkem dobře, jelikož nebyl mrtev, ale musel si uříznout cop. Přesto byl dosti dobrým bojovníkem, aby mne dokázal ochránit a arakh měl vždy nabroušený. Já nosila kvůli své bezpečnosti hůl, která sice vypadá jako hloupá zbraň, ale stačí s ní někoho praštit a dost možná mu zlomím kost. To je také to jediné, co potřebuji.

Vesele jsem pobídla svého Tyriona kupředu. Ano, když jsem ho dostala, bylo mi dvanáct let a nic mi nepřišlo legračnější, než pojmenovat ho po zlatovlasém trpaslíkovi. Dokonce i on se tomu tehdy smál a zajímal se, jak bych pojmenovala svého poníka.

Jhogův hnědý kůň se za mnou rozběhl, kopyta cinkala o zem. Ve vysoké rychlosti jsme projeli branou, když v tom jsem zaslechla řev. Dračí řev.

Bleskově jsem přitáhla otěže a zabrzdila Tyriona uprostřed kroku. Ubohý kůň, několikrát poskočil, než se zastavil, a nakonec jen nakvašeně přežvykoval uzdu. Tělo měl jako strunu, a koulel na mě očima, ale nezdálo se, že bych mu ublížila.

V ten okamžik by mi to ani nevadilo. Zahodila jsem veškeré úsilí, které stálo všechny ty lidi, aby mě dopravili na koně, sklouzla dolů, a otočila se, abych mohla vidět své nádherné tři bratry.

Drogon seděl nahoře, na střeše Rudé bašty a z nozder mu stoupal kouř. Vypadal vskutku majestátně, takhle uhnízděný. Ještě štěstí, že Rudá bašta byla přizpůsobena váze mnohem více draků, neboť slabší střecha by se propadla. Zahlédla jsem dokonce i Rhaegala, jak letí vysoko v oblacích; jeho zelená křídla vrhala stín dokonce až sem. Ale nebyl to ani on, ani jeho černý bratr, po kterém jsem pátrala.

„Viserione?" zavolala jsem. „Můj milý?"

Prvně jsem ucítila závan horkého vzduchu, který mě udeřil do obličeje, spolu s pachem mrtvých ovcí a skotu. V ten okamžik mi to nevadilo; nikdy jsem nebyla šťastnější, než se svým zlatobílým bratrem. Nechápala jsem, co všichni vidí na Drogonovi, proč všichni obdivují jeho černé šupiny a zuřivost. Viserion byl mírnější povahy, radši útočil tiše, jako stín, zanechávajíc za sebou pouze své vyděšené nepřátele. Byl mi podobnější, než by kdokoliv mohl očekávat.

Potom jsem spatřila špičku jeho ocasu, přímo přede mnou. A nakonec se na mě zavrčel, zezadu.

Visel obmotaný kolem brány, takže jeho ocas i hlava na dlouhém krku přečuhovaly. S úsměvem jsem natáhla ruku a podrbala ho za jedním z mohutných zlatých rohů, které se zlatě třpytily na jeho hlavě. Spokojeně zabručel a vytáhl dlouhý jazyk, kterým zakmital ve vzduchu. Byl vznešenější, než kterýkoliv z jeho bratrů, ale i přes to zůstával smrtelně nebezpečný, tak, jak má drak být.