Dračí sémě

Číše vína

Alayne mi pevně zašněrovala dlouhé zlaté šaty a převázala mi pas stříbrnou šerpou. O krok ustoupila a maličko se pousmála.

„Jste skutečně krásná, má paní. Smím vám zaplést vlasy?"

„Kolikrát ti mám říkat, že nejsem žádná tvá paní. Ano, můžeš mi zaplést vlasy," povzdechla jsem si a nejmíň po tisícé pohlédla na černý plášť s rudým tříhlavým drakem Targaryenů. Můj svatební plášť. Když jsem si vzpomněla, kdo mi ho navleče, odolávala jsem nutkání plakat.

Alayne ke mně přistoupila a prsty lehkými jako křídla motýla mi začala splétat vlasy do Dothrackého copu. Vždy, když vzala do rukou pramen vlasů, ho lehce přetřela vonnými bylinami. Díky tomu kolem sebe budu šířit omamnou vůni. Jakmile měla cop hotový, ještě do něj zavěsila mé zvonečky a opatrně mi ho přehodila na záda. Když jsem povstala, houpal se mi někde u lopatek. Už teď jsem cítila všechny ty byliny. Bylo mi jasné, že je budu do konce života nenávidět.

„Máte vskutku krásné šaty, má paní," řekla Alayne a toužebně přejela prsty po měkké látce. Rukávy mých šatů dosahovaly až na zem a celé to bylo těžší než brnění a vsadila bych se, že i to brnění je mnohem pohodlnější. Téměř jsem se nemohla nadechnout.

„Děkuji, Alayne. Podej mi prosím plášť," požádala jsem a s odporem se ho dotkla. Byl nádherný, jistě. Ale pro mě byl něčím, jako pohřební rubáš.

Sepnula jsem ho sponou ve tvaru koňské hlavy. Skutečně mě nesmírně pohoršovalo, jak matka na jednu stranu pečlivě zdůrazňuje, že jsem její dcera; drak na svatebním plášti toho byl výmluvným důkazem. Ale na stranu druhou mě donutí zaplést si vlasy do copu a přijet na svatbu na koni. Velmi vtipné.

Smutně jsem vyšla ze svého pokoje a naposledy pohladila vyřezávané dveře. Už se sem nevrátím; zbytek života strávím buď tady, jako lady Mormont, nebo na Medvědím ostrově. Jedno horší než druhé, ale kdybych si mohla vybrat, jedu na Medvědí ostrov. Tam bych aspoň nemusela plnit své manželské povinnosti. Při pomyšlení na dnešní noc se otřesu hrůzou.

„Nasedni," přikázala mi matka dole, nejspíš také velmi nervózní. Ne nervóznější než já, ale také hodně. Přesto jsem uposlechla a vylezla na hřbet koně. Sama, bez pomoci, jak je zvykem u Dothraků. Když jsem konečně seděla na Tyrionově hřbetu, cítila jsem se aspoň o trochu lépe.

„Kdo mne předá Jorahovi?" zeptala jsem se matky, když se vyhoupla na svého koně. Královna se usmála.

„Máš tři návrhy. Tyrion Lannister, Petyr Baelish, nebo já." Její fialkové oči se tvářily smrtelně vážně. Skutečně mi nabízí volbu?

Vyjíždíme a já jsem zticha. Nemám moc času na přemýšlení. Baelishe zavrhuji téměř okamžitě, jelikož ho nemám ráda a on nemá rád mě. K tomu stejně není příliš mocný, patrně ho to neurazí. Ale rozhodnutí mezi matkou a Tyrionem bude obtížné.

Nakonec si povzdechnu a otočím se zpět na ni. Dívá se na mne s lehkým úsměvem na rtech, jako by očekávala mou odpověď.

„Tyrion," odpovím pevně. Matka lehce skloní hlavu a přijme mé rozhodnutí.

„Smím se ptát... proč?"

„Protože ty jsi královnou, matko."

Zbytek cesty jedeme tiše, bez jediného slova, jen kopyta koní klapají na kameni. Nakonec dojedeme k septu. Otřesu se hrůzou, jen co na něj pohlédnu.

Celou cestu až nahoru jsem šla jako ve snách. Když ke mně přišel Tyrion a konejšivě stiskl mé prsty, nevnímala jsem ho. Zírala jsem do vzduchu, jako kdybych spala, jen napůl živá.