Dračí sémě

Lev a písek

„Připravili jsme si pro vás zde malé občerstvení, pokud potřebujete svlažit hrdla po cestě, ale nahoře je připravená celá hostina," řekla matka sladce a usmála se. Viděla jsem jen polovinu jejího obličeje, ale bylo mi jasné, že nasadila svůj obličej mladé, nezkušené dívky. Vždy se takto snažila zmást protivníky, kteří ji často podcenili. Napodobila jsem její postoj a maličko se poklonila.

„Moc ráda vám ukážu vaše pokoje. Jsem tak nadšená, že jste konečně dorazili! Už několik dní nemluvíme o ničem jiném!" zašvitořila jsem a dokonce maličko poskočila, jakoby radostí. Hnusilo se mi, když jsem se takto chovala, ale matka mi vždy říkala, že je lepší, když si o mně moji nepřátelé myslí, že jsem hloupá a naivní. Potom často udělají velkou taktickou chybu ve hře o trůny, která neustává dokonce ani teď, když je v Západozemí relativní klid.

Ale Oberyn Lannister na mě pohrdavě pohlédl svýma zelenýma očima, tvrdýma jako smaragd a stejně tak krásnýma.

„Nepotřebujeme pomoc od bastarda," vyprskl a zasmál se. Cercei se k jeho smíchu přidala, jako kdákající slepice. Jejich krása najednou tak nějak uvadla.

Matčina ramena ztuhla, ale nijak to nekomentovala. Viděla jsem na ní ale, že srší hněvem. Dokonce i draci, kteří přistáli chvíli po příchodu lady a lorda, to nějak vycítili; z jejich nozder vystoupal černý kouř, který dovál až k nám, a Viserion nade mnou ochranářsky roztáhl křídla. Viděla jsem skrz jejich tenké membrány slunce a vše kolem nás se zahalilo do zlatého stínu.

„Oberyne!" napomenula ho lady Arianne, natáhla se, a vlepila mu lehkou výchovnou facku. Chlapec si přitiskl ruku na tvář a sklonil hlavu.

„Odpusťte mu jeho nevychovanost, Rhae. Stále ještě se nenaučil, že jsou bastardi a bastardi." Střelila rychlým pohledem po Daimonovi.

Hrdě jsem se postavila a vypjala ramena. V ten okamžik jsem si z nějakého důvodu připadala mocná a silná.

„Naopak, má lady. Jsem toho názoru, že nezáleží na tom, čí je člověk bastardem. Všichni jsme stvořeni z vášně a lásky. Nikdy nás nesvážou žádnými pravidly, a pokud jsme silní, budeme mít až do konce života to, co spousta jiných ne; svobodu."
Lady kývla a usmála se na mě. „My v Dorne máme stejný názor, avšak lidé vychovaní z větší části Casterlyovy skály jsou téměř... nezvladatelní. Jako lvi."

Poté se otočila na královnu a také se usmála. „Vaše Veličenstvo, rádi bychom se nejdříve umyli a poté se zúčastnili hostiny, je-li to možné. Jsi velmi laskavá, že jsi ji pro nás uspořádala."

„Ale ovšem," odpověděla uhlazeně královna. „Kočár je již připraven. O Daimona se postará zde Rhae, zatímco zábavu vašich ostatních dětí zařídí dívky, které jsou zde jako mí hosti. Brzy se k nám připojí i dcery několika Dothrackých khalů, se kterými jsme uzavřeli obchod. Měli by zde mít vždy dostatek zábavy."

„Dobrá," kývla lady, ale lord Jaime ji přerušil. „Já a Oberyn pojedeme na koních. Přivedli jsme si naše vlastní."

„Je-li to vaše přání." Matka si posbírala sukně a s veškerou vznešeností, kterou v sobě měla, odešla ze stupínku, s Daariem za zády. Vydechla jsem úlevou. Ač se to nezdá, toto uvítání bylo velmi důležité, ale nezklamala jsem matku. Sešla jsem schody na druhé straně a mile se usmála na Daimona, který nervózně postával stále na stejném místě, přestože jeho nevlastní sourozenci už dávno odešli.

První, co mě na něm upoutalo, byly jeho oči. Zelené, jako Dothracké moře, zářící uprostřed jeho obličeje, který se leskl jako naleštěný eben. Ramena měl velmi široká a černé vlasy se mu moc hezky vlnily na ramenou. Bylo mi jasné, že do týdne bude obklopen obdivovatelkami z řad matčiných panen.

„Je mi ctí vás poznat, Rhae Bezměsíčná," pozdravil najednou a klesl na koleno. Se smíchem jsem ho popadla za ruku a vytáhla nahoru.

„Nejsem nikdo, komu by ses měl klanit," pokárala jsem ho, stále se usmívajíc. „Jsem jen bastard, stejně jako ty."

Svraštil obočí, které na jeho kůži téměř nebylo vidět. Musel být z velké části po matce; jediné, co na něm aspoň trochu připomínalo lorda Jaimeho Lannistera, byly jeho oči. Zbytek byl skrz naskrz cizokrajný.

„Lady Arianne mi přikázala, abych se k vám choval velmi uctivě, pokud vás uvidím, má paní. Jsem jen bastard lorda Jaimeho, vy jste nemanželská dcera královny." Odříkával to jako nějakou básničku. Bylo mi jasné, že má z ženy jeho otce smrtelnou hrůzu, což jsem příliš nechápala.

„Jsem bastard královny, ale to mi nedává žádná zvláštní práva. Říkej mi jménem a pojď na hostinu. Jistě jsi unavený a špinavý. V Rudé baště se pořádně umyješ a odpočineš si."

„Dobrá... Rhae. Rád půjdu s tebou. Smím se ale na něco zeptat?" Jeho tvář prozářil krátký úsměv, při kterém se jeho bílé zuby zaleskly. Všimla jsem si, že jeden z nich má pozlacený. Nemohl být o moc starší než já, ale vypadal tak.

„Jistě," přikývla jsem a oplatila mu letmý úsměv.

„Jestli nemáš žádná zvláštní práva, proč nosíš šaty, v barvách jednoho z draků, proč máš dračí korunu a nakonec, proč stojíš po boku královny?" zeptal se. Mé srdce se hlasitě rozbušilo, když mi došlo, že mě dostal.

„Radši půjdeme," vykoktala jsem a urychleně spěchala ke svému Tyrionovi. Jhogo už zase čekal, s rukama založenýma na hrudi a nablýskaným arakhem u boku.

Když jsem se za jeho pomoci vyškrábala do sedla, Daimon Písek už na mě čekal.

„Jeď za mnou," přikázala jsem mu a pomalým klusem se rozjela směrem k Rudé baště.