Dangerous Feelings

I'm cought in the crossfire

 ,,Co si myslel tím, že si musíme vážně promluvit?" otočila jsem se na něj a taky se opřela o ruku. Nyní jsme si hleděli do očí. Bála jsem se odpovědi.

,,Budem se stěhovat," odvrátil zrak.

To nesmí.

,,Děláš si jen ze mě srandu, že ano?!" nemohla jsem popadnout dech, ,, je to fakt špatnej vtip."

,,Kéž by to byl vtip," zašeptal s velkým smutkem v hlase. Těmito slovy si lehl na záda, pokrčil levé koleno a koukal na oblohu. Obloha bez mráčků. Bylo krásně, svítilo sluníčko a přesto se mi najednou zdálo jako před bouří. Začala jsem se třást zimou. Smutkem. Zadržovala jsem slzy. Co když to opravdu není vtip? 

,,Kdy odjíždíš?" nechtěla jsem vědět odpověď.

,,Už pozítří..." odpověděl ještě tišeji než předtím. I pro něj vylo těžké najít slova. 

,,Cože?!" vykřikla jsem až příliš nahlas , ,,děláš si ze mě už opravdu srandu. Tohle není možný. A kdy si mi to jako chtěl říct?! Až budeš někde mimo město, tak si mi to chtěl oznámit ubohou zprávou?!"

Už jsem to nevydržela. Slzy mi tekly jako vodopády po lících. Třásla jsem se. Jeho ruce se ke mě napřáhly a chtěly mě k němu přitáhnout. Na nic jsem se nezmohla. Chtěla jsem mu dát facku. Musela jsem se spokojit jen z jeho rukami kolem mého pasu a mé hlavě na jeho prsou. 

,,Uklidni se... Všechno bude zase dobrý, ano?" konejšil mě. Ucítila jsem lehký polibek ve vlasech.

,,Kam? Proč? Proč tak pozdě?..." chtěla jsem vědět odpovědi.

,,Všechno ti řeknu, jen už neplakej. Nechtěl jsem ti to říkat, protože jsem nechtěl, aby naše poslední dny byly takto smutný. Chtěl jsem aby si byla šťastná. Odjíždíme na rok do Londýna, takže si myslim, že pokud věříš v lásku, tak by jsme ten náš vztah mohli nějak udržet," usmál se na mě.

Každý jeho slovo jsem hltala. Připadala jsem si jako malé dítě, co nastoupilo do první třídy a poznává tajemství vědění. Trochu při tom moudru 'pokud věříš na lásku' jsem zkoprněla. Kdyby jen tušil... Lehce jsem mu hlavou pokynula ať pokračuje. 

,,No, není to moje volba, že tam odjíždíme! To si nemysli," jeho slova přerušil roztomilý krátký zasmání, než zase pokračoval, ,, jedeme tam, protože tam táta dostal velice dobrou pracovní nabídku. Navíc chtějí ať rok studuju v zahraničí, ať mám víc zkušeností se světem. Věř mi, nic si nepřeju víc než tu zůstat s tebou."

,,Věřím," zašeptala jsem a zdvihla pohled. I když mi to lámalo srdce, jeho slova mě nějakým způsobem zase vrátila do světa. Ulice už mi nepřišly tak násilné a ptáci nezpívali písničku smrti. Jeho prsty mi zvedly bradu a palci mi otřel zbylé slzy. Opřela jsem mu hlavu do tváře. Má pravdu, nemá se cenu tím trápit dokud tu je. Převalili jsme se.

Teď on ležel nade mnou opřený o lokty. Hleděli jsme si do očí. Milovala jsem je. Barvy smaragdově zelené. Vyřazovalo z nich kouzlo, co mě nutilo ho zbožňovat ještě víc. prohrábla jsem mu uhelně černé vlasy. Kdo ví kolikrát to budu moct ještě udělat. Začal mě líbat. Slzy si zase našly cestu a ta slaná voda mi začala unikat z očí.

,,Pročpak brečíš?" otázal se a shrnul mi zatoulané pramínky vlasů z čela.

,,Já...Já jen... Já jen věci se změní. A kdo ví, za... za jak dlouho bude zase tato chvíle...skutečností," slova mi trhaly vzlyky.

,,Zlato, budu za tebou lítat, nebo ty za mnou. Stále budem nějak v kontaktu," usmál se , ,,čestný skautský!"

To už jsem se zasmála i já. Zachraňoval mě. Dokola mě zachraňoval od toho pádu do nové propasti v mém srdci. 

Jeho ústa se naklonily k mému uchu a sladce mi do ucha zašeptal: ,,Stále ale máme noc, kterou si můžem pořádně užít. A na tuhle noc nikdy nezapomeneme."

Začala jsem se červenat. Tentokrát jsem se k němu naklonila já: ,,Čestný skautský?"

Odpověď jsem nedostala, ale jeho úšklebek na jeho rtech mi prozradil vše, co jsem potřebovala. 

,,Promiň brouku, musím se jít ještě s týmem rozloučit a na poslední trénink, v šest u mě, budu mít všechno," řekl normálním tónem. Stále v něm bylo slyšet náznaky smutku. Následoval ještě jeden francouzák a už jsem ho jen pozorovala jak odbíhá pryč z parku. 

Zase jsem byla sama. Dokud jsem byla s ním, cítila jsem se bezpečně. V náručí domova. Teď na mě všechno začalo doléhat. Stěhování. Willow. Smutek. Nevím, co z toho bylo pro mě horší. Čím déle jsem tam seděla vedle růží od Willa, tím víc mě to nutilo přemýšlet.

Věřím v lásku? Věřím v naší lásku? Dokázala jsem ho podvést i když jsme spolu byli, jaký to bude až spolu nebudeme? Co když už se nikdy nevrátí a bude tam chtít zůstat?

Zevnitř mě užíralo vědomí, že nedokážu přijít na odpovědi na ty otázky. Jedinou odpověď jsem věděla jistě. Nevěřím na vztah po dálku. Věci jsou špatné znovu. Cítila jsem se jako na kolotoči. Možná prostě není náš osud spolu být.

,,Jsi v pořádku?" z myšlenek mě vytrhl až neznámý hlas.

,,Uh..ano," ani jsem si neuvědomila, že znova pláču. Musela jsem vypadat opravdu pěkně. Rozmazaná řasenka všude po obličeji a opuchlé oči.

,,Jsem Callisthen, ale všichni mi říkají C," vzhlédla jsem na toho cizince. Měl opravdu zvláštní jménu. Odhaduji řeckého původu

,,C? Tebe jsem tu ještě nikdy neviděla," zalhala jsem. Viděla jsem ho ve škole. Navíc mi připomněl ten vzkaz u darované kávy ze včerejška. Je možné, že to je on? Zírala jsem na něj. Musel jsem vypadat směšně. 

,,Je to možný, přistěhovali jsme se sem teprv před týdne," lehce se usmál a nervozně se začal drbat na zátylku. Bylo to roztomilé gesto od tohoto cizince. Stále jsem se zmohla jen na hledění na něj. Bylo na něm něco zvláštního. 

Po pár chvilkách trapného ticha mi podal kapesník. Ten jsem z vděčností přijala a začala zkoušet ze sebe udělat zase člověka. 

,,Nikoho tu ještě neznám, tak mě napadlo," odkašlal si , ,,nechceš se mnou zajít na kafe?"

Jen jsem mu darovala úsměv a kývnutí hlavou. Vteřinu na to jsme se zvedli a já ho vedla do nejbližší kavárny.

_________________________

Po vcelku dlouhé tu máte konečně další kapitolu. A ano, konečně jsem vám popsala Willa! Woohoo! :D 

Já si nemohla odpustit další zamotání/člověka. ¨To by bylo příliš lehké, kdyby měla jen vztah na dálku a tady žádně drama, ne ? :D 

Tak snad se líbilo a dejte vědět jak si tentokrát představujete Callisthena. Taky zanechte VOTE nebo KOMENT ^^ 

xoxo,

MollyTheAlien