Dangerous Feelings

What have you done?

 Že by běžel ješte naposledy před zápasem pro polibek štěstí? Nebo nějaký úchyl ze školy?
Tato chvíle skončila a já se konečně mohla kouknout do očí mého polibku.
,,Ahoj, víš že jsi mi jěstě neřekla tvé jméno?"
,, Willow?!"  

,,Willow?! To jsi mě teda fakt překvapila!" začala jsem upřímně.

,, A čím?" 

Její otázka zněla tak nevinně. Kruci,  čím si mě mohla asi tak překvapit. Věřím, že v té tvé hlavičce nemáš puding. Možná jen za tím vidím něco víc než to je. Kolik je?

,,Jsi tu na čas. Přesně na sedmou hodinu," na tváři se mi podařilo vytvořit úsměv. Snažila jsem se o co nejupřímnější, ale myslím, že to minulo trochu účel. Nějak zakecat jsem to ale musela.

,,Aha,"  zaslechla jsem v jejím hlase zklamání? ,,Tak snažila jsem se moc nemeškat. Nejdem si sednout? Utíkala jsem z práce co nejrychleji domu abych to stihla. Docela mě bolí nohy."

Ten její úsměv. Velké plné rty a zářivě bílé zuby jako z reklamy. Musím od ní získat všechny tajemství!

Než jsme došly na tribuny, už zazněla školní kapela, jako symbol začátku zápasu. Asi už i hráči, a tedy i můj Will, vyběhli na hřiště, kde se setkali se svými soupeři. Nikdy jsem neměla moc ráda tuto parádu. Jen moc zbytečného rámusu, ohluchující vřískaní fanoušků a po zemi se vždy válí rozsypané jídlo či rozlité nápoje. 

Nikde nebylo místo. Koukla jsem na Willininu osvícenou tvář. Její zelené oči zářily. Zářily mnoha barvami. Odráželo se v nich všechno světlo - měsíce, reflektorů a nebo jen obyčejné baterky od mobilu, kterou někdo zářil zrovna naším směrem. Uviděla jsem na ní i náznak bolesti a zklamání. Asi opravdu musela běžet hodně rychle. A všechno jen kvůli mě. Chtěla jsem jí najít místo. Ten pohled mě drásal.

,,Jsem Emm, jen tak mimochodem."

,,Já vím," zasmála se, ,, jen jsem tě provokovala."

,,Jak to víš? Já už ti to říkala?" 

,, Ne, to ne. Tvoje jméno jsem si našla přes vaší školskou databázi. Neříkám, že to bylo lehké, ale přišlo mi blbý jít za někým 'neznamým'. Je Emm nějaka zkrácenina? Třeba od Emily nebo tak nějak?"

,,V mým případě není. Jsem prostě narozená Emm, těší mě," 

Celý zápas jsme prokecaly opřené o zábradlí. Občas mě někdo pozdravil, občas někdo pozdravil ji. Občas jsme zamávali hráčům, občas jsem poslala vzdušnou pusu Willovi. Bavily jsme se. Po dlouhé době mi přišlo, že bylo k něčemu se účastnit nějaké veřejné akce. Popravdě ta holka neměla vůbec puding v hlavě. Ale já asi ano. Neříct jí svoje jméno a nechat ji to hledat přes školské stránky? Bože, nejradši bych se praštila pánvičkou po hlavě. Asi si o mě myslet věci. A u ní mi záleželo, co si o mě myslí. Byla zvláštní. Zanechávala ve mě zvláštní pocit bezpečí. I když už bylo po zápase, nechtěla jsem jí nechat jít. Měly jsme toho ještě tolik co probrat.

,,Nechceš u nás přespat? Je už pozdě a jestli bydlíš opravdu tak daleko jak tvrdíš, tak je vcelku nebezpečné pro takovou krásku jako jsi ty jet domu..." prosím, prosím zůstaň.

,,Na tom něco bude," nasadila roztomilý výraz a hladila se vymyšlené vousy filozofa, ,, asi tvojí nabídku využiju. Ale nebudu překážet vašim?"

,,Nebudeš, neboj. Jsou dneska z domu. Jsem i ráda, že se tam bude někdo bát se mnou."

,,Dobře, jen zavolám tátovi a dám mu vědět, že přijedu až zítra."

Díky bohu! Opravdu zůstane. Jsem tak šťastná. 

,,Tak jak jsme hráli, zlato?" ozval se hluboký hlas a silné paže se mi omotaly kolem pasu. Přitáhly mě k sobě a já ucítila směs potu a deodorantu. Ve vlasech jsem cítila jemný polibek. Tato situace mi do břicha nahrnula miliony motýlků.

,,Jako mohli jste se trochu víc snažit, ty můj sportovče," usmála jsem se a otočila na něj. Jedna paže zůstala obmotaná kolem mého úzkého pasu a druhá putovala o něco níž. Když se dostala ke svému cíli, tak se jeho rty přiblížili k mým a opřely se do mých. Neodporovala jsem mu. Naše jazyky se proplétaly a my zase byli v našem malém světe, kde čas nic neznamená.

,,Nezapomínejte, že tu taky jsem vy hrdličky," ozvala se po chvíli Willow, ,, a nenuťte mě vás odtrhnout násilím."

Její výhružka zapůsobila a my se od sebe odtrhli. Poté mi ještě Will nabídl pozvání na oslavu jejich výhry. Na to jsem jen lehce zavrtěla hlavou a vysvětlila mu moje vlastní plány na večer. Než se vytratil ve vřískajícím davu, věnoval mi rychlou pusu.

Po cestě jsme se jen ještě stavily pro popcorn k filmu. Náš plán byl prostý. Zapneme si nějaký horror, přejíme se a pak nakonec uctívaný spánek.  Při té nějaké konverzaci by to mohl být dobrý a poklidný večer. 

Dorazily jsme k nám.

,,Opravdu nevadí, že tu budu přes noc oxidovat?"

,,Opravdu ne, jsem ráda, že tě tu mám," řekla jsem jí pravdu, ,, já půjdu udělat popcorn a ty najdi nějaký film."

,, Emm? Zapomněla jsi fakt, že nemám ponětí, kde máš pokoj," na její tváři se objevil široký úsměv. Ovšem že. Taky bych se smála takový stupiditě, kterou já přímo oplývám. 

,,Jo, promiň. Do příště se polepším. Každopádně vyjdi schody a hned první dveře nalevo."

Přikývla a zmizela za rohem. Když jsem tam přišla s mísou plného popcornu, už ležela na posteli s ovladačem v ruce. Na televizi se objevilo logo Netflix(u). Po tak minimálně půl hodinové debatě a polštářové válce jsme vybraly 'V zajetí démonů'.

Už v polovině filmu jsme byly k sobě přitulené. Ne že by to bylo nepříjemné, naopak, ale měla jsem z toho divný pocit. Zase ti motýlci. Otočila jsem hlavu na Willow. Byla zadívaná do děje. To je dobře, aspoň ji můžu chvilku pozorovat bez toho, aby to zaregistrovala. To jsem si myslela do té doby, než se na mě taky otočila. Věnovala mi velký hřející úsměv a pomalu začala zmenšovat tu krátkou vzdálenost, co mezi námi ještě zbyla. 

Připadalo mi to jako hodina než se konečně příblížila na tolik, že se naše rty mohli setkat. Neodporovala jsem. Něžný polibek byl vystřídán za vášnivější. Její jazyk našel cestu až k mému. Líbaly jsme se. Bylo to úžasný.

Teď už to nebyli ti motýlci. V břichu jsem měla celou zoo.

_____

Tatatáá! Začíná to být 'nebezpečné' :D 

Každopadně každý kdo si to přečtě, tak bych byla ráda za !RADU!. Jak si představujete Willa? 

Doufám, že se líbilo na tolik, že zanecháš vote^^

xoxo,

MollyTheAlien