The Taste of the Pain 1 - Question

Prolog

Itálie - Bormio

13. prosinec 1853

"Jestě kousek! Už vidím hlavičku!" povzbuzovala porodní bába rodící ženu, jež křičela na celý dům. Její jinak krásné černé vlasy byly slepené potem a pronikavě modré oči byly v tuto chvíli zaplněné slzami. Znovu ze všech sil zatlačila a pokojem se rozezněl křik novorozence. Žena silně vydechla a konečně se uvolnila. Svůj první porod měla za sebou a štěstí, které ji naplňovalo se ani nedalo vyslovit. "Je to chlapeček," sdělila jí s úsměvem porodní bába, která už dítě stihla od matky odstřihnout a očistit ho od největších nečistot. Podala jí ho do náručí. Chlapeček v matčině objetí přestal křičet a už jen lehce pofňukával. Byl nádherný. Krátké jemňoučké vlásky stejně černé jako jeho matky, oči ledově modré, jen o odstín světlejší než ty její. "Sebastian," pronesla tiše žena "Můj malý krásný Sebastian..."

17. květen 1858

"Miminko už chce ven!" zakřičela žena z postele. Byla mnohen odhodlanější než posledně, tohle je její druhý porod. Malý klučina s černou kšticí hustých vlasů na ni vystrašeně vykulil své ledově modré oči. Z vedlejší místnosti se vyřítila porodní bába s mísou vody. "Hybaj za tatínkem!" křikla na chlapce a stoupla si k rodící ženě, která již začala tlačit a těžce oddechovala. Chlapec se ani nehnul a vyděšeně koukal na matku. Ta k němu obrátila pohled s námahou řekla "To je v pořádku Sebastiane. Běž za tatínkem. Zachvíli vás zavoláme." Malý Sebastian přikývne odběhne z místnosti, ze které se zachvíli začnou ozývat bolestné výkřiky. Při každém z nich se chlapci stáhnou útroby starostí o matku. Ještě netuší, že vzrušení, které mimoto cítí nemůže připisovat jen faktu, že za chvíli bude mít sourozence.

Dveře se otevřely a porodní bába je i s otcem pozvala dovnitř. Oba se nedočkavě ženou k černovlasé ženě ležící v posteli, která drží v náručí klubíčko jež vypadá nachlup stejně jako to, které držela před více než čtyřmi lety. Jenom oči mají chlapci jiné - ten, co se narodil dnes je má temně modré, jako hluboké moře. "Máš bratříčka," pronese matka směrem k Sebastianovi a pohladí maličkého po tváři a dodá "Jmenuje se Jonathan..."

Alpy - Itálie

20. listopad 1921

"Eleanor!" zakřičel muž na svou ženu, která se sesunula na zem pokrytou kapkami rosy. Rychle k ní přiběhl a zvedl ji co nejopatrněji do náručí. Těžce oddechovala. "Miláčku to bude v pořádku," uklidňoval ji a co nejrychleji ji nesl směrem k dřevěnému srubu. Žena se chytla za vypouklé břicho a tvář se jí zkřivila v bolestné grimase "Pospěš si, prosím," procedila mezi zuby "Našemu zlatíčku už se uvnitř evidentně nelíbí." Přestože se snažila být silná a zůstat potichu, neubránila se a z úst jí unikl tichý sten. To už ale byli uvnitř. Muž ji opatrně položil na lůžko. Hned se k ní seběhlo pět žen různého věku. Každá v rukou držela něco jiného. Než stihl cokoliv říct, tlačila už ho jeho matka ze dveří se slovy: "Šup, už ať jsi venku." Když viděla jeho vyděšený výraz, malinko se pousmála a dodala "Neboj se, nebude to trvat dlouho... Já to znám - my všechny," a zavřela za sebou dveře.

Netrvalo to ani deset minut a už se z místnosti místo ženského ozýval novorozenecký křik. Ženy mu otevřely dveře, aby se mohl podívat na své děťátko. "Je to holčička," ozvala se s unaveným ale přesto radostným úsměvem z postele Eleanor. Manžel k ní přistoupil a s okouzleným výrazem si prohlížel děťátko v jejím náručí. "Takže Cristina..." usmál se na ženu. A obrátil svou pozornost zpátky k holčičce, která zatřepotala víčky aby mohli spatřit její nádherné jantarové oči.

USA - Morristown

17. června 1998

"Simone!" zkřičela vyděšeně žena s blonďatými vlasy, jež stála v kuchyni a držela se za vypouklé břicho. Pod ní se rozlévala loužička "Simone!" vavřískala znovu "Praskla mi voda!" Ze záchoda se do kuchyně vřítí hnědovlasý muž s jen napůl nandanými kalhotami. Na chvilku na ni jenom tupě zírá. Potom sebere z kuchyňské linky klíčky od auta, bezeslova podepře manželku a vede ji k autu, které nastartuje a co nejrychleji s ní ujíždí k nemocnici, která naštěstí není daleko od domu.

Žena křičí bolestí ale za chvilku je miminko venku. "Podle očekávání... Hočička," řekne doktor. Tatínek odstřihne pupeční šňůru a doktor podá dítě sestře aby jej očistila. Simon se na ženu usměje, oba překypují štěstím. "Takže se ti přání splnilo, Elizabeth" pronese "Naše princezna Lucinada..." Elizbeth se směje od ucha k uchu na zelenookou holčičku ve svém náručí "Naše krásná Luce."

13. březen 1999

"Uvolněte cestu! Doktorka Bennettová jde rodit!" křičí sestřička, která veze na lehátku hnědovlasou ženu, která se na to, že jde rodit, pobaveně usmívá. Všichni jim s úsměvem uskakují z cesty a náhodně přejí hodně štěstí. "No tak Miriam! Nemusíš to rozkřičet po celé nemocnici!" zlobí se naoko žena. Miriam se jenom usměje a řekne "Já vím, že ti pozornost nevadí, Hanno. Vždyď se známe..." Hannah udělá obličej a vjedou na sál. Vevnitř je doktor a tři sestry. "Ahoj Hannah. Tak jdeme na to?" pozdraví ji doktor. "Nazdar Coline! Doufám že nebudu tvůj první podělanej případ..." pozdraví ho nazpátek a všichni se zasmějí. "Je mi jasný, že jako gynekoložka bys radši rodila přirozeným způsobem," říká Colin když si nandavá rukavice a přebírá od sestry plynovou masku "Ale vzhledem k tomu, že tvoje dítě je stejně tvrdohlavý jako ty a odmítá se otočit, budeme muset přistoupit k mému oboru tudíž k císařskému řezu." Hanna zakoulí očima a podotkne "Mohl jsi to říct jednoduše. Prostý: 'Teď ti rozkuchám břicho a ty s tim nic nenaděláš!' by stačilo..." Colin jen obrátí oči v sloup "Dobrá... Myslím, že je nejvyšší čas tě uspat..." Přiloží Hanně k ústům masku s uspávacím plynem a ona za chvilku odpluje do sladkého nevědomí narkózy.

Když se probudí, leží v nemocničním pokoji. Obrátí pohled k tmavovlasému muži, který sedí u její postele a drží ji za ruku. Když vidí, že je Hannah vzhůru usměje se "Ahoj zlato. Jak ti je?" Oplatí mu úsměv a popravdě odpoví "Docela fajn, jen mám děsnou žízeň. Charlie?" osloví ho "Ano, miláčku?" odpoví. "Je to holčička?" zeptá se a oči jí září zvědavostí. Charliemu se oči zaplní něhou a řekne "Ano, je to hočička a je naprosto dokonalá. Hezčí dítě jsem v životě neviděl..." Hanna se zasměje "Určitě jsi jenom zaujatý. Koneckonců je to tvoje dítě..." Charlie se zatváří důležitě "Tak zaprvé: je to naše dítě a zadruhé: i doktor říkal, že je až neobvykle hezká. Víš co? Radši zavolám sestru a oni ti jí přinesou ukázat," a vyšel z místnosi.
Zachvíli byl zpátky, hned v závěsu za ním šla Miriam s uzlíčkem v ruce a průvod uzvíral doktor Colin Darkwood. Miriam podala Hanně uzlíček, ve kterém spatřila holčičku s tmavými vlásky a očima stejnýma, jako má ona - tmavě hnědé se zlatými jiskřičkami. Byla opravdu nádherná. "Madeleine," zašeptala okouzleně Hanna "Tohle je naše malá Madeleine Bennettová..."