Druhý den ráno si balila věci. Náhradní oblečení, náboje, vrhací nože, kosmetickou tašku. Všechno si to ještě třikrát zkontrolovala. Pak přihodila ještě nabíječku a náhradní telefon. Oblečená už byla a tak se šla nasnídat. Všichni už byli u stolu, hodila tašku ke dveřím.
„V kolik mě mají vyzvednout?"
„Tak za deset minut. Máš všechno?" kontroloval ji Tobias.
„Jo." ukousla koblihu.
„Náboje?"
„Mám."
„Nože?"
„Mám."
„Náhradní mobil."
„Mám." řekal otráveně.
„Kevlarová vesta?"
Naštvaně pustila koblihu. „Otče, jedu dělat chůvu, ne zabít Bin Ládina." Ostatní vyprskli smíchy. Otec jí věnoval uražený pohled a víc se nevyjadřoval. Dopila kafe a zbytek koblihy si strčila do pusy.
„Neudus se." rýpl si do ní Chris. Ukázala mu prostředníček a vyrazila. Před domem na ni čekal krásný mercedes. Hill se o něj opíral, v černých slunečních brýlích vypadal jak reklama na luxus. Ona naproti němu stála v kožené bundě, kalhotách a martenskách, přes rameno měla hozenou tašku.
„Zdravim." usmála se na něj. „Jedeme?" v odpověď jí otevřel dveře u auta. Gentleman. Před tím než nastoupila si od ní vzal tašku, hodil jí do kufru a nastoupil. Maia nevěděla co si o tom má myslet.
Chvilku jeli mlčky, ale pak jí to nedalo.
„Takže co bude můj úkol, pane?"
„Budeš mě doprovázet na služební cestě, jestli se tomu tak dá říkat, a budeš přítomná u všech mích obchodních schůzek. " řekl ani se na ni nepodíval.
„Já myslela, že na to máte lidi?" nedalo jí to.
„Měl jsem...s tím posledním si se dokonce setkala." Ten co mu prostřelil hlavu. Nervózně polkla. Jsem v loji.
„Dobře. Na jak dlouho je ta služební cesta?"
„Když všechno půjde dobře, počítám tak tři týdny, když ne....Řekněme měsíc." zahnul na letiště.
„My odlítáme ze země?" O tomhle jí Tobias nic neřekl. Jestli o tom vůbec věděl. Čím dál tím lepší...
„Do Argentiny. Je s tím snad problém?"
„Ehm...Ne jen, můj šéf se o ničem takovým nezmiňoval, pane." Před cizími pro ni byl Tobias vždy šéf, bylo to tak mnohem bezpečnější.
„To proto že jsem mu to neřekl." Proč? Radši už se na nic neptala.
Následovala ho do soukromého letadla, tašku předala stevardovi. V letadle se usadila naproti Hillovi. Rozhlížela se po letadle, než si stihla sundat bundu na stole přistálo víno a dvě skleničky.
Brit začal nalévat. „Piješ?"
„V práci ne." uznale kývl.
„Tak to budu muset vypít sám." lišácky se usmál. „Takže jak se holka jako ty dostane k Larsenovi?"
„Holka jako já?"
„Si mladá, kolik ti je, dvacet dvacet jedna? A už se potuluješ s někým jako je on...jen mi to přišlo zvláštní."
„Řekněme, že to byla náhoda. A ti nejlepší začínají brzo." mrkla na něj. „Vy taky zrovna nevypadáte jako drogový baron a přece...."
„Jak si řekla, ti nejlepší začínají brzo." Prohlížel si ji. Nevypadala jako někdo, kdo je schopný sundat čtyři chlapy a přitom u toho nadávat jako dlaždič. Vypadala spíš jako studentka vysoké. Delší kaštanové vlasy stáhnuté do culíku, tělo atletky, nejvíc ho ale zaujali oči, krásné modré oči. Bylo v nich tolik vzteku a zloby a smutku dokonce i když se usmívala.
Zakroutila sebou na sedačce. Uvědomil si, že na ni celou dobu civěl. „Co noha?"
„Už je v pořádku, co oblek?"
„Ten to bohužel nepřežil." pokrčil rameny. Chvilku bylo ticho. Všiml si, že se Maie zavírají oči.
„Pokud chceš, můžeš se jít prospat...let bude trvat tak šest hodin a nemyslím si že tu budu potřebovat ochranku."
„A kam?" ukázal jí dveře. „Díky." odebrala se do vedlejší místnosti.
Ještě chvíli se za ní díval. Pak si zapnul notebook a vyřídil pár pohledávek.
Drogový baron, pousmál se.
