Amazing magic

6.Kapitola- Chci tu zůstat!!

Potom co mi mamka odvyprávěla příběh o čarodějkách a čarodějích, jsem se omluvila a šla k sobě do pokoje. Sedla jsem si ke stolu a chtěla začít psát do deníku pocity, které jsem měla z maminčina příběhu. Sotva jsem ale vzala pero do ruky, hned jsem ho položila. ,,Mám zvláštní schopnosti, tak je budu používat!'' Zavřela jsem oči a představovala si, jak se na papíře tvoří jednotlivá písmena, která postupně dávají dohromady věty. Jakmile jsem oči otevřela, spatřila jsem tvořící se písmena. Bylo to zvláštní, ale začala jsem se strašně smát.

Písmo vypadalo přesně jako moje, ale zároveň moje nebylo. Když jsem se koukla hodně zblízka, uviděla jsem jednotlivá slova, jak levitují snad jen milimetr nad papírem. Obyčejný člověk by si toho snad ani nevšiml. Pak mě něco napadlo. Znovu jsem zavřela oči a začala si představovat, jak písmena začínají opouštět stránky mého deníku a poletují mi po celém pokoji. Po chvíli jsem je otevřela a vážně se to stalo. Strašně se mi to líbilo.

Najednou se otevřely dveře a v nich stála mamka. Strnula na místě a koukala okolo sebe. Ústa se jí otevřela v úžasu. Když se po chvilce vzpamatovala, stále ještě trochu mimo se posadila na kraj mé postele.

,,Tohle je... to jsem ještě nikdy neviděla. Jak jsi to udělala? Umíš s nimi ještě něco?'' otázky chrlila jednu za druhou. ,,Tak za prvé, nemám ponětí. Za druhé, chtěla jsem si něco zapsat do deníku a použít při tom svou moc. Za třetí, všimla jsem si, že písmena nejsou vyrytá do papíru, ale levitují těsně nad papírem, tak jsem si je představila létající všude možně po pokoji. A za čtvrté, můžu se o to pokusit, ale nic vůbec nic ti neslibuju.''

Začala jsem zpívat mně velmi dobře známé tóny (viz. video nahoře). Písmena se začaly skládat a tvořily postupně příběh, který zněl v písni. Když jsem dozpívala, písmena vytvořila noty, které jsem zazpívala a začaly se vracet zpátky na stránky mého deníku, nad kterým ještě chvilku poletovaly a pak se ustálily těsně nad papírem jako před tím. Mamka na to všechno koukala s otevřenou pusou, byla z toho úplně mimo. ,,Mami, prober se! Co je s tebou? Jsi v pořádku?'' ptala jsem se jí. ,,Tohle se za žádnou cenu nesmí dozvědět tvá babička.'' řekla pro mě celkem nepochopitelnou věc. Myslela jsem si, že by byla babička ráda, že rozvíjím svou moc. Proto jsem se tedy zeptala na otázku, která mě ne malou chvilku svrběla na jazyku. ,,Proč? Co by se stalo?'' ,,Začala by toho zneužívat. Strašně touží po moci. Nikdy jsme se sestrou nezjistily, proč. Ale když zjistila, že žádné zvláštní schopnosti nemáme, začala zuřit a ztratila kontrolu nad svou mocí. Strašně jsme se jí obě lekly, tohle ještě nikdy před tím neudělala. Sebraly jsme se, utekly do pokojů, sbalily si všechny své věci a odjely pryč. Od té doby jsme se s ní ani jedna z nás neviděla. Když jsem s ní teď mluvila, zněla dost překvapeně, ale stále měla dost naštvaný tón hlasu. Jakmile se o tobě ale dozvěděla, rozhodla se, že si tě odveze, ať máš sebeslabší moc. Zkrátka že tě u obyčejných lidí nenechá.''

,,Jak jako, že mě tu nenechá? Chci zůstat tady. Nikam nejedu!'' Začala jsem protestovat, nikam se mi nechtělo. Po chvilce jsem se strašně rozčílila a naštvala na babičku. Doteď se o mě vůbec nezajímala a najednou by mi chtěla rozkazovat, co budu dělat? Z rozčílení mi z očí začaly vytékat slzy. Ani jsem si to neuvědomila, ale okolo mě se začala utvářet sněhová vánice. Moje slzy jen co ukáply, se začaly měnit na vločky a létaly okolo mě. Když jsem to zjistila, strašně jsem se vyděsila. Chtěla jsem je zastavit, ale vůbec to nešlo. Děsila mě má vlastí moc. Snažila jsem se vločkám přikázat, aby se přestaly pohybovat, ale ony dělaly pravý opak. Za chvilku mi došlo, že to co je nutí poletovat je můj vlastní strach. Ony nedělaly nic špatného. To já jsem je k tomu donutila. Byly to mé vločky. Sotva mi to došlo, přišla jsem i na to,jak je zastavit. Nevím jak, prostě sem to věděla. Sedla jsem si na zem do tureckého sedu a začala pohybovat rukama. Při tom jsem stále jen říkala: ,,Zastavte se, přestaňte poletovat. Uklidněte se.''

Najednou jsem zjistila, že už to říkat nemusím. Vůbec mi nedošlo, že mám po celou dobu zadržený vzduch v plicích. Pomalu jsem ho vydechla a sama se uklidnila. Pak jsem vstala a šla za mamkou. Ta jen postávala a třeštila na mě oči. ,,Mami, jsi v pořádku?'' zeptala jsem se. ,,To není možné. Kde ses naučila latinsky? Jak to, že ovládáš elementu? Tu už dlouhou dobu nikdo neovládal Nerozumím tomu. Je to nemožné.'' Začala plašit. Nevěděla jsem, co jsem udělala špatně. Vždyť se vlastně nic nestalo. Uznávám, na chvilku jsem ztratila kontrolu, ale přece se zas tolik toho nestalo. ,,Počkat, co jsi říkala o té latině? Vždyť já jsem mluvila česky, ne latinsky.'' V tom to okamžiku jsem si uvědomila, že je tu něco špatně. ,,Ne, nemluvila si česky. Mluvila si latinsky. Stále jsi opakovala: Stare, stare volans. Mite scere. Znamená to: Zastavte se, přestaňte poletovat. Uklidněte se. Nechápu, jak je možné, že si to řekla latinsky. V životě jsem tě neviděla se ji učit. S otcem jsme před tebou tak nemluvili. Vysvětli mi to, prosím tě.'' ,,To není možné, jak to, že jsem mluvila latinsky. Latinsky umím jen to, co si mi řekla ty, a to si pamatuji jen ztěží.'' ,,Nevím, jak je to možné. Ale říká se, že v minulosti existovali lidé, kteří toto uměli. Mluvili plyně latinsky a k tomu ještě svou rodnou řečí. Říkalo se jim Ingeniosi Latine. Znamená to talentovaní latinou. Nechápu, jak je možné, že mezi ně patříš zrovna ty. Neobjevili se už dvě miliardy let. O tomhle se tvoje babička nesmí nikdy dozvědět.'' 

Nechápu to. Dvě miliardy let? To nejde, to strašně moc. A jestli je tomu opravdu tak, jak to, že jí mam zrovna já? A já mám elementu? Vždyť mamka říkala, že už se dlouho nikdo takový nenarodil. Děsí mě má vlastní síla. A co moje babička? Co je vlastně zač? Jak to, že se jí moje mamka bojí? Proč mě chce využít? Nechci tuhle moc, chci být normální. A hlavně: Chci tu zůstat!!