Zrozena v temnotě ÚPRAVA

XXXII. kapitola

Od toho až příliš živého snu jsem jen seděla na posteli, záda opřená o zeď, nohy skrčené. Ne, že bych spát nechtěla, spíš jsem nemohla. Moje tělo se regenerovalo neuvěřitelnou rychlostí díky té droze, kterou mi píchali. I má jizva na lýtku byla pryč. Chtějí, abych vypadala dobře. Nikdo z těch ubožáků neví, že mě mučili a vysávali ze mě mou moc. Mají pocit, že jsem se udala pro dobro démonstva, aby nebyla pošpiněna čest Nejvyššího. Sračky.

Na horizontu už se objevil pruh růžového nebe. Nejančila jsem. Bylo mi jasné, že za to může ta látka z injekce. Uklidňovala mě. Kdo by chtěl vidět hysterku na hranici. To jim ani nedopřeju. Půjdu hrdě.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Nebyl to stráž nebo doktor. Tohle bylo takové dívčí a nesmělé. Příchozí čekal, až ho vyzvu.

„Dále," hlesla jsem.

Do místnosti vešla holčina. Mohlo jí být tak sedmnáct. Byla vysoká asi jako já, ale na rozdíl ode mě měla zašpičatělé uši. Dívala se na mě velkýma hnědýma očima. Havraní vlasy měla spletené do zvláštního uzlu, ze kterého jí neposlušně vykukovalo několik pramínků.

„Omlouvám se, že ruším váš odpočinek. Posílá mě k vám vaše-"

„Prosím, tykej mi. Není mi sto," usmála se na ni, ale spíš to vyšlo jako prapodivný úšklebek. Ta látka dělala něco i s mým hlasem. Zněla vyrovnaně, i když bych teď nejradši křičela.

Děvče mlčelo. Bylo v mé přítomnosti nervózní. „Pojď blíž," pobídla jsem ji. Tak velké vytřeštěné oči jsem nikdy neviděla. „Neboj se. Neublížím ti."

Její váhavé kroky se odrážely od holých stěn. Opatrně popošla blíž.

„Jak se jmenuješ?"

„Cellina. Přinesla jsem vám...tobě šaty. Máš si je obléknout." Položila rudou róbu na postel a vedle i stříbrné boty na dvanácticentimetrovém podpatku. Pak z kapsy vyndala malý váček a položila ho na noční stolek. Ani jsem jí nestačila poděkovat a už zmizela ve dveřích, zabouchla je a já slyšela jen rychlé kroky. Evidentně už je to se mnou špatné.

Dlaní jsem přejela po látce. Byla jemňoučká jako chmýříčko. Podle mě satén, ale nikdy jsem se v látkách nevyznala. Krvavě rudá barva tomu všemu dodá ještě dramatičnost. Musela jsem matku pochválit za vkus. Tohle ona tedy uměla. Do šatů jsem se nasoukala sama. Padly mi jako ulité. Měli přiléhavý vršek s lodičkovým výstřihem. Lichotily mé postavě. Byly celé upnuté na tělo a až teprve od kolen se rozšiřovaly. Aspoň umřu se vší parádou. Boty jsem si ani nezkoušela. Nebyla jsem blázen. Na tomhle bych se akorát zabila. Ve váčku jsem našla hřebem a nějakou sponu. Matka myslela úplně na všechno. Blonďaté kadeře jsem si pročesala prsty, kašlala jsem na hřeben a sepla je do volného drdolu. Zírala jsem do zrcadla nad umyvadlem a nepoznávala sama sebe. Byla jsem dokonalá. Nikde žádný pupínek. Vrásky kolem očí a na čele byly vyhlazené jako malé dítě a ani památky po tmavých flecích pod očima. Tohle jsem nebyla já. Tohle by někdo, kdo je moc krásný na to, aby zemřel. Nadskočila jsem, když do cely doslova vběhl strážce bez zaklepání, popadl mě za paži a beze slov mě táhl tmavou chodbou pryč.

Bylo to tady. Žádný čas na rozloučení. Už žádné slzy. Jen smrt.

Nemusela jsem sice tyhle dvě části rozdělovat, ale já chtěla. Nějak mi  sobě nepasovali.

Layla zemře...nebo ne? To uvidíte.

Každopádně od teď se možná dovíte všechny ty poztrácné střípky Layliny minulosti :)

Pište, pište komentáře. Jsem zvědavá ;)

Díky za každý vote, komntář i přečtení.

-levander