Zrozena v temnotě ÚPRAVA

XIV. kapitola (a)

Byl  krásný slunný den. Slyšela jsem ptáky ve větvích. Jejich křik a zpěv. Dnes mi ale nebylo do smíchu. Ani mně, ani Clarkovi. Stáli jsme černě oděni v davu lidí, kteří se přišli rozloučit s paní McKennlyovou. Byli jsme na jejím pohřbu. Kvůli mé bezpečnosti jsme se s Clarkem neznali, a proto jsme od sebe stáli pár metrů. Přišla jsem s tím já. Nechtěla jsem, aby si někdo Clarka spojoval se mnou. Navíc na pohřeb dorazil i Clarkův šéf, který věděl, jak vypadám. To kvůli němu jsem si musela do přes oči srolovat síťku a vlasy stáhnout do drdolu, který jsem skryla pod černý baret.

Clark se odmítl zúčastnit pohřební hostiny. Nevím, jestli kvůli mně nebo sobě, ale byla jsem ráda, že to udělal. Smrt byla cítit všude po hřbitově. Nepřiznávám to nahlas, ale líbilo se mi tu. Cítila jsem tu neuvěřitelnou energii všech těch duší, které tu leží. Včetně duše jeho matky. Už v ní sice nebyla, ale zanechala po sobě citelnou stopu. Muselo jí být málo let. Něco kolem padesáti. Možná ani ne.

Napadlo mě, jak vypadal asi pohřeb Judith. Nepustili mě na něj. A já bych to asi nezvládla. Clarka jsem obdivovala, že tam tak pokorně stál a dokázal to celé vydržet. Nesnesla bych, kdyby mi někdo připomínal jaká byla živá, když už nebyla mezi námi. Já si ji chtěla uchovat v paměti jako usměvavou a vlídnou. Viděla jsem její hnědé oči a indiánské rysy, které nás dvě tolik odlišovaly, a přesto jsem měla pocit, že patřím k ní. 

Konečně farář odříkal poslední slova rozloučení a na řadu přišly projevy lítosti. Pár lidí potřáslo Clarkovi rukou, ale on jen kýval v odpověď a nevnímal, co říkají. Nedivila jsem se mu. Pak jsem přistoupila i já. Potřásla jsem mu rukou, zamumlala ta nesmyslně plytká slova a on si mě přitáhl do náruče. Objala jsem ho zpět a zkontrolovala, zda nás někdo pozoruje.

„Jak jsi na tom?" šeptl mi posmutněle.

Nestačila jsem se divit, co slyším. „Jsem v pořádku. Ale ty ne. Jedeme domů," odpověděla jsem mu taktéž šeptem a pak jsme se pustili. Objetí trvalo jen pár desítek sekund. Rozhodla jsem se jít napřed, a tak jsem opustila hlouček černě oděných lidí a vyšla ze hřbitova. On šel asi pár minut za mnou. Sešli jsme se až za branou u zídky, kde parkoval svým autem. Až teprve tam jsem se ho pevně chytila kolem krku a díky lodičkám, které jsem měla na sobě, jsem se nemusela ani moc natahovat na špičky, abych ho objala.

„Já se mám ptát tebe, jestli jsi v pořádku, jasné?" vyčítala jsem mu plačtivě a on jen pokýval hlavou.

„Teď už jsem v pořádku," zamumlal a zabořil mi obličej do kabátku.

Pohladila jsem ho po vlasech. „Pojď."

Cestu autem jsme strávili mlčky. Oba jsme měli nad čím přemýšlet. Hrozně nerada jsem ho nechávala vlastním myšlenkám, které nejspíš patřily jeho matce a jejím vrahům. Ráda bych ho rozptýlila, ale nechtěla jsem zanechat dojem, že se nic nestalo.

***

Doma jsem se převlékla do pohodlných tepláků a volného svetru a sešla po schodech dolů, abych zaujala své místo ve výklenku. Tentokrát bylo ale obsazené. Lehce jsem se pousmála. Clark koukal z okna stejně jako já. Slunce už bylo schované za lesem, do oken dopadala pouze malá část toho, co prošlo stromy a celý pokoj byl zalitý zlatavým světlem. Působilo to tak měkce a romanticky. „Už chápu, proč tu vysedáváš celé hodiny." Začal jako první. To bylo dobré znamení.

„To jsem ráda," odpověděla jsem a sedla si naproti němu, hlavu si opřela o stěnu.

„Mám po ní takovou-"

Než to stačí doříct, vymrštila jsem se dopředu, přiložila mu prsty jemně na rty a zavrtěla hlavou. „Clarku, než začneš mluvit, tak si chci být jistá, že to zvládneš. Vím, jaké to je a vím, že je velice těžké si o tom povídat."