Zrozena v temnotě ÚPRAVA

I. kapitola

(o den dříve)

Připadala jsem si jako otrok. Pivo sem, pivo tam! Dones hostům, odnes hostům, dolej hostům, dej hostům! Za chvíli je budu i přebalovat.

Ano, pochopili jste to správně. Pracovala jsem jako barmanka. Práce docela slušně placená, ale jinak nic moc. Osahávali vás v jednom kuse opilí dědouškové, kterým bylo tak sto, váš šéf byl cápek v lakýrkách a kolegové si radši hleděli scvého, než aby se se mnou kdy bavili. A jsem tu už půl roku. Ale jinak jsem jim to nezazlívala. Nesnažili se působit jako dobrý kolektiv. Nedělali jsme nějaké společné večírky, neslavili jsme Vánoce ani Dušičky. Prostě jsme se večer pozdravili a ráno rozloučili. Nazývám to profesionálním vztahem.

„Laylo?"

Sklenička, kterou jsem držela v ruce, mi málem praskla. Zase on! Přicházel v tom saku a džínách. Občas se tu zastail na skleničku nebo si jen tak pokecat...bohužel se mnou.

„Ahoj," snažila se o co nejneutrálnější tón. Derekovi bylo dvaatřicet. Byl pohledný a inteligentní, neměl žádnou přítelkyni ani manželku, vlastnil pěkný dům na kraji města, jezdil v černém luxusním autě a samozřejmě byl taky majitelem tohohle baru. Ano, správně! Právě přicházel můj šéf a bude si se mnou chtít povídat.

„Jak se má moje krásná barmanka?" zašvitořil a usmál se tím svým stowattovým úsměvem.

„Ta barmanka se má dobře," odpověděla jsem mu příkře a dál leštila tu skleničku, která byla už beztak čistá. „A má taky spoustu práce," dodala jsem okamžitě a cítila, jak mé obočí automaticky vyletělo vzhůru.

„Tak to mi úplně rve srdce si říct o sodu s citrónem."

Měla jsem chuť mu něco odseknout, ale skousla jsem si dolní ret a otočila se ke kohoutku. Zatímco jsem mu natáčela vodu, pozoroval mě. Zastrčila jsem si nervózně pramen vlasů za ucho a napočítala do tří, abych se alespoň trochu uklidnila. Pak jsem se odhodlala a stanula znovu tváří v tvář mému šéfovi.

„Tady máš. Chceš led?" Jen pokýval hlavou a dál mě sledoval.

„Přišel jsi za mnou s něčím konkrétním?"

Chvíli mlčel, našpulil pusu a povzdechl si. „Vlastně ano." Jeho přicházející dlouhou řeč jsem ještě naposledy přerušila třemi kostkami ledu, které zazvonily o skleničku. Omluvně jsem se na něj podívala. On tomu nevěnoval větší pozornost. Jeho oči lpěli na mně. Chvíli jsem mu pohled opětovala, ale pak jsem mu podala jeho objednané pití a vrátila se k čištění té skleničky. „Chtěl bych se na něco zeptat," pokračoval nevzrušeně dál. Ošila jsem se. Bylo mi dost nepříjemné, že o mě jevil takový zájem. Viděla jsem ho flirtovat s hodně ženksými, ale vždycky to byly samé úsměvy, lichotivé řeči a letmé doteky. A ony mu to baštily. Včetně tebe, ty huso! Šeptal otravný hlásek.

„Do toho, ptej se."

Usmál se. Jako kdyby čekal jen na tohle svolení. "Už dlouho se sám sebe ptám, co tady dělá dvaadvacetiletá, krásná a inteligentní holka. Proč nestuduje? Proč se nepřestěhuje do velkoměsta, aby si vydělala tak dvakrát tolik jako tady?"

„Taky se na něco zeptám," odložila jsem skleničku na bar a opřela se o něj, „proč se zajímáš?"

„Zajímá mě to. Pracuješ tu asi půl roku a zatím jsem se o tobě dozvěděl jen tvé jméno."

„To by tak asi mělo zůstat, ne? Jsi můj šéf," pokrčila jsem rameny a snažila se jeho komplimenty přehlížet. „A Judith potřebuje pomoct. Starala se o mě a já jí to tak můžu oplatit."

„Na tvou babičku bych úplně zapomněl. Omlouvám se, nic mi do toho není. Máš pravdu. Jsem tvůj šéf a nemusím vědět všechno."

Děkovně jsem se na něj usmála. Už by tahle konverzace mohla skončit. Už by mohl jít, ale...

„Víš co, Laylo? Zvu tě v zítra na jeden pracovní večírek. Bude tam jen pár lidí a já nemám doprovod." Na chvíli mi přestane tlouct srdce. Cože? To snad nemyslí vážně?

„Já nevím, Dereku." Oslovila jsem ho jménem málokrát. Vlastně asi dvakrát. Když jsme se představovali a teď.

„Prosím. Měl jsem tam jít se svou sestřenkou, ale ta onemocněla." A tak tam seděl, koukal na mě v očekávání a já se snažila z toho nějak vylízat. Jenže jsem věděla, že tohle je předem prohraná bitva. Že on by se jen tak nevzdal a vlastně, proč bych tam nemohla jít. Proč bych se nemohla jít bavit. Protože je to tvůj šéf? Někdy mám pocit, že mě ten můj hlásek chce otrávit k smrti!

„Ani nemám šaty-"

„Zařídím. Nemusíš si s tím dělat starosti," mávnul nad tím rukou a v očích mu zasvítilo. Nechtěla jsem tu naději dusit. Vlastně jeho psí oči prolomily ledy. Pusa se mi roztáhla do úsměvu. Zčervenala jsem se a podívala se k mým botám, kde jsem si žmoulala zástěrku.

„Fajn, půjdu. Ale je to jenom pracovní večírek a já jsem jenom tvůj doprovod!" zdůrazňovala jsem slovo jenom a on na mě mrkl. Slezl z barové židličky a znovu se usmál tím zářivým úsměvem.

„Zítra o půl sedmé tě vyzvednu. Zatím se měj a pořádně se prospi." Pak mi na pult dal peníze za tu nedotčenou sodu a odešel. Vyprovodila jsem ho pohledem a pak se sesunula podél lednice na zem.

„Jasně, budu připravená."

Do čeho ses to jenom namočila, Williamsová!