Zrozena v temnotě ÚPRAVA

XVI. kapitola

Clark přišel domů až kolem sedmé. Neměla jsem chuť se s ním bavit. Včera se to vymklo kontrole a to už se nemohlo stát. Zbytečně to oslabovalo nás oba. Ale kvůli dnešnímu podivnému setkání mi nešlo přestat myslet na Kayla. Pořád mi hlavou zněla ta slova. Jak to že ho ze mě cítil? Pak bylo dost nechutné, jak o mně mluvil. Říkal mi sestřičko, ale pak mě zneužíval. Nadával mi a obtěžoval mě. Jak mohl být můj bratr? Přemítala jsem o tom, jestli jsme se někdy už nesetkali. A co to jak zmizel? Nějaké prachsprosté kouzlo? Nebo realita? Už jsem to nedokázala ani odlišit.

„Udělám večeři," nabídl se Clark. Člověk by řekl, že to je od něj milé, ale jeho chladný tón mi rozehnal nepříjemnou husí kůži po celém těle. Pokrčila jsem tedy rameny. Byl to náznak rezignovaného souhlasu. Přemluvila jsem se alespoň k tomu, že nakrájím zeleninu na malé kostičky, aby ji mohl přimíchat do rizota. Mlčeli jsme, ale moc dobře jsme věděli, že mezi námi viselo několik otázek a každý máme něco na srdci.

„Nad čím přemýšlíš?" Jeho hlas najednou vyplnil prostor. Jako kdyby tu opravdu bylo posledních pár minut mrtvo. Sotva jsem slyšela svůj vlastní dech. Polekaně jsem sebou škubla a ostrým nožem si přejela přes kloubky. Z ranek pomalu začala vytékat červená krev. Chtěla jsem ji utřít do nohavic, ale on mě vzal za zápěstí a než jsem se nadála, tak mi strčil  ruku pod vodou.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem-"

„Nech to být. Jsem v pořádku," přerušila jsem ho. Zněla jsem unaveně. A taky jsem byla unavená.

„Oba víme, že nejsi v pořádku."

Jeho slova bolela. Proč mi tohle říkal? Copak jsem to sama nevěděla? Nepotřebovala jsem tohle slyšet. „Ano, rád mi to připomínáš," zavrčela jsem podrážděně a vytrhla mu dlaň ze sevření. Povedlo se mi to, jelikož to nečekal.

Povzdechl si. „Nechci se hádat. Jen nevím, co bych měl udělat, abys byla v pořádku."

A DOST!

„Tak třeba dát o sobě celý den vědět. Jak já můžu vědět, že tě někde někdo nezajel nebo tě nezabili rovnou oni, hm? Vím, že včera...včera to bylo hrozný. Pokazila jsem to, ale on..." odmlčela jsem se. Nechtěla jsem Clarkovi říkat o tom, co se stálo. "...ale mám zároveň i umírat hrůzou kde jsi?!" Moje prsty drtily rukojeť nože takovým způsobem, že mi zbělaly kloubky.

„Ano, máš pravdu. Včera jsem prolomil tu podivnou hradbu, kterou si mezi námi stavíš. A nakonec jsem ještě já ten špatný?"

„Jsi takový sobec! Neměla jsem vůbec zůstávat!" okřikla jsem ho. Moje hraná lhostejnost byla najednou pryč. Mrzelo mě, co ze mě vypadlo. Zadržovala jsem slzy. Nemyslela jsem to tak. Jeho to ale nezastavilo.

„A kam bys tak šla? Kam? Máš vůbec kam jít?"

Ta slova mi způsobila takovou psychickou bolest, že jsem se už neudržela. Oči se mi zalily slzami a v ústech mi vyschlo. Omotala jsem své paže kolem těla a zlomila se v pase, jako kdyby to mělo zastavit ten pláč, v který jsem propukla. Zavzlykala jsem takovým způsobem, že jsem se až lekla. Slzy padaly na podlahu pode mnou, tříštily se tam. Ani jsem pořádně nevěděla, proč brečím. Jen jsem ze sebe potřebovala dostat ten strach a úzkost, která se ve mně nashromažďovala  několika hodinách. A pak tu byl on. Musel vědět, že jsem žádná z těch slov nemyslela vážně. Musel...MUSEL!!!

Ucítila jsem, jak se kolem mého pasu omotaly jeho silné ruce. Tiskl mě k sobě a mumlal, abych mu odpustila, že to tak nemyslel. Ale já už nemohla! Nechtěla jsem, aby tu byl, aby mě držel! Vysmekla jsem se z jeho objetí. Sama ani nevím, jak jsem to dokázala. Klopýtala jsem od něj dál, až jsem narazila fo studené zdi za mnou. Stanula jsem mu tváří v tvář. Stál ode mě tři metry. Tři zkurvené metry! A jedna má část po něm volala. Aby mě objal, utěšil, políbil. Ale rozhodla jsem se to potlačit. Zvedla jsem k němu uplakaný pohled. Stanula jsem mu tváří v tvář. Ta jeho byla smutná a stáhnutá do nepřirozené grimasy. Mně se po tvářích válely obrovské slzy. Jen ať vidí, s kým se zapletl. Jen ať si prohlédne, kdo se ze mě stal. Stal se ze mě nikdo. Nevěděla jsem, kdo jsem, ani co jsem. Jakou roli jsem hrála  téhle podivné hře se smrtí. 

„Prosím-"

Umlčela jsem ho zakroucením hlavy. Jeho aura byla celá zblázněná. Míchala se v ní modrá barva v různých odstínech. Emoce. Udělal ke mně jeden krok, ale já se snažila vpít do stěn za mnou. „Prosím, neblokuj mě," šeptal. Jeho oči se zaleskly nejspíš od slz a dolní ret se mu nepatrně zachvěl.

Zavrtěla jsem hlavou. „Odejdu. Nelituji jediné věci. Jen si myslím, že se sami navzájem brzdíme. Hlavně já tebe v normálním životě." Klopila jsem zase uplakané oči do podlahy. Bylo mi stydno za to, co jsem. Nebo nejsem.

„Nemusíš. Ne, nechoď! Prosím tě, nechoď!" Jeho naléhavý hlas se do mě dál zařezával a dělal to vše jen horší. Byl jako ostnatý drát. S každým pohybem pronikal hlouběji. Trhal mi duši i srdce. Proč mě prostě nenechal jít? Ty sama odejít nechceš! Vzdálenost mezi námi se zmenšovala. Věděla jsem, že se přibližuje. Ale jeho tělo bylo celé napružené. Nejradši by mě objal a nikdy nepustil. Cítila jsem to samé. Ale nešlo to. A nikdy to nepůjde. Byla jsem zrůda.

„Já...musím. Ztratila jsem Judith, zabila dva lidi a pomalu ztrácím i tebe. Nemůžu..." Můj hlas se vytratil do ticha a s ním i já ve tmě bytu. Rozhodla jsem se. Teď nebo nikdy. 

Pod náporem nových slz jsem vyběhla rychle schody do podkroví a začala balit všechno, co mi přišlo pod ruku. Do tašky jsem házela věci, neskládala je. Utírala jsem si uplakané oči i onudlený nos. Pod ruku mi přišla i ta zpropadená skříňka. Mrštila jsem jí do tašky s bezmocným zavrčením a tašku zapnula. Podívala jsem se po pokoji. Měla jsem všechno, ale přesto jsem tam zanechávala kousek sebe. Kousek mé duše ulpěl tady na všem. Hlavně na něm! Podívala jsem se do stropu, abych vyhnala slzy z očí a zhluboka se nadechla. Musela jsem být silná. 

„Nedovolím ti odejít."

Otočila jsem se na něj. Stál ve dveřích jako socha. Prsty měl stažené do pěstí a v očích děsivě pevné rozhodnutí. Zůstane se mnou až do konce. Až do té doby, co mě dostanou a zabijí mě i jeho. Ale to krucinál nešlo!

„Nechci tu zůstat. Nejde o tebe, Clarku. Jde i o mě. Tak přestaň být takový sobecký a nafoukaný ignorant a poslouchej-"

Zbytek jsem ani nestačila doříct. Zničehonic jsem se objevila v jeho objetí, jeho ústa na těch mých. Odzbrojil mě v tu nejhorší chvíli a já já v tu chvíli věděla, že mě nic a nikdo už nedonutí svou zbroj nasadit. Líbal mě s tak naléhavou potřebou jako nikdy předtím. Jeho aura mě obemkla jako silná deka. Hřála a studila zároveň. Rozehnalo mi to husí kůži po celém těle. Byla jsem jako smyslů zbavená. Nebránila jsem se. Naopak. Nechala jsem o sebe pečovat, jak to uměl jen on. Slzy zanechávaly na tvářích slané cestičky, padaly z mé tváře a vpíjely se do našich triček. A vtom jsem si to uvědomila. Miluješ ho! S úlekem jsem se nadechla, ale on toho ještě využil, aby mě políbil vášnivěji, urputněji. Z mých úst vyšel sten. Ten nejzničenější a nejztrápenější sten. Znamenalo to, jak moc mě to bolí ho milovat. A on to nejspíš chápal.

„Neplač, lásko," zamumlal mi do rtů. „Neplač, jsem tu."

Na chvíli jsem se od něj odtáhla, abych se mu podívala do očí. Našla jsem tam klid. Zavřela jsem oči, zaplašila poslední slzy a schovala se do ohbí jeho paže. Zabořila jsem nos do jeho prsou a nechala se unášet houpavými pohyby.

„Miluji tě, Laylo."

Jen ta tři slova, která jsem nemohla opětovat.

Kapitola je krátká :) ale podle mě se toho stalo dost. Prosím napište mi, jestli je cítit, jak se Layla pomalu rozkládá. Myslím jako psychicky. Zajímalo by mě, zda můj účel je vůbec znát :D

Jinak...kdo by zabil Clarka? (opovažte se :D to můžu jen já) 

Mám úplně naplánované, jak to dopadne a dokonce jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych jednu z ústředních postav nechala zemřít (Layla nebo Clark?)

-levander