Zrozena v temnotě ÚPRAVA

XI. kapitola

Zdál se mi tak živý sen, že to snad ani nebylo možné. Slyšela jsem hučení silného motoru. Vzduch voněl po citrusovém aromatu a na těle mě štípala těžká, kousavá látka. Tohle bylo  moc věcí na to, aby to byl jen sen. Ze spánku jsem se zamračila, ale nechtělo se mi vůbec otevírat oči. Nechtěla jsem totiž tam. Nechtěla jsem do toho mizerného světa. Prostě jen zůstat spát.

Moje přání však naprosto ignorovalo zazvonění telefonu. Překulila jsem se na druhý bok a otráveně si přetáhla peřinu přes hlavu.

„Ano-Ne, jsem na cestě-Mám dovolenou-Ano, starám se o nemocnou matku-Díky šéfe, nashle!" Clarkův hlas bych poznala kdekoliv. Co se to ale dělo? A tak jsem nakonec rozlepila víčka. První, co jsem spatřila byla prošívaná deka z vlny. Odkryla jsem ji a nade mnou se klenula střecha auta. Ležela jsem na zadních sedadlech džípu, který si to uháněl po hlavní silnici. Venku už byla tma a nikde nebylo památky po nějaké civilizaci. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se stalo minulý večer. Chytila jsem se za hlavu. Šíleně mi v ní cukalo jako kdybych se probrala po nějaké velké pařbě. Setkala jsem se s jeho pohledem ve zpětném zrcátku. Rozzuřeně se na něj zašklebím.

„Ahoj," pípl On zepředu. Já mu pozdrav neoplatila. Byla jsem natolik vykolejená, že každé mé slovo by bylo podtrhnuté nějakou peprnou nadávkou nebo neuvěřitelným hysterickým ječákem. „Vím, že jsi asi naštvaná a dezorientovaná." Odfrkla jsem si a založila ruce na prsou. „Ale nedala si mi na výběr. Nemůžu tě jen tak pustit do světa, aniž bych věděl, co se s tebou děje." Jeho vysvětlování mi bylo někde. Co si o sobě myslel?

Pár minut jsme jeli mlčky. Já rozdýchávala všechen ten vztek a on jen čekal, až se uklidním. „Jak jsi mě sem dostal?" zeptala jsem se tichým hlasem.

„No...spala jsi, tak jsem tě přenesl."

Něco mi říkalo, že to není všechno. „Aha, jen si mě přenesl."

„Měl jsem po ruce prášky na spaní. Hodil jsem ti je do pití." Jeho hlas byl nervózní. Já se ale jen nadechla a vydechla, napočítala do deseti a zabořila své tělo do sedačky auta. „Budeme tam za hodinu, ještě můžeš spát." Zle jsem po něm loupla očima do zpětného zrcátka, aby pochopil, že na spánek nebylo ani pomyšlení. Jeho pohled byl najednou klukovsky hravý. Když už se nedíval na mě, ale zpět na silnici, tak jsem zavrtěla hlavou a potlačila pousmání.

Ze zadního sedadla jsem ho posledních pár minut jízdy pozorovala, jak oťukával volant auta a soustředěně se díval na vozovku před sebou. Zvuk byl rytmický a uklidňující. Zavřela jsem si víčka a nechávala se ukolíbávat. To, že mě v jednom kuse štval a byla jsem z něj nervózní, mi teď přišlo nepodstatné. Po těch práškách jsem byla trochu mimo. Ale cítila jsem se v bezpečí. Alespoň na malou chvilku jsem měla jistotu, že můžu vypnout a nesoustředit se na nic. Ani na něj, ani na mě, ani na Judith.

Když jsem oči rozlepila, setkala jsem se s jeho pohledem v zrcátku. On ale okamžitě uhnul. „Už jsme skoro tam. Radši skloň hlavu. Tady jsou kamery," pronesl neutrálně a už se mi dál nevěnoval. Skrčila jsem se na zadní sedadla a pro jistotu přes sebe přehodila tu nepříjemnou deku. Auto po pár zatáčkách zatočilo na kamenitou cestu a se mnou to házelo tam s zpátky. Měla jsem chuť zanadáat, ale než jsem tak udělala, auto zastavilo, světlo zhasla a my konečně dojeli. Clark vystoupil. Následovala jsem jeho příklad a rozhlédla jsem se kolem. Modrý džíp parkoval před menší chatkou, která měla velkou terasu a nízký štít. Jinak jsem nic moc neviděla. Byla už dokonalá tma. 

Clark zastrčil klíčky do zámku a odemkl. Popoběhla jsem, abych ho dohnala, a vstoupila do velké vzdušné místnosti. V životě jsem neviděla, tak krásný interiér. Všechno tu bylo čisté a moderně zařízené. Velké francouzské okno vedlo na vyvýšenou terasu s vířivkou, kuchyňský kout s barem po levé straně a velký gauč s dvěma křesly uprostřed. Uprostřed obrovského panelu se nacházel krb a nad ním visela televize. Vypadalo to tu jako z nějakého časopisu.