Zrozena v temnotě ÚPRAVA

XXV. kapitola

Musela jsem uznat, že mi vyrazila dech takovým způsobem, že už na mě nemusela sáhnout, aby vizi ukončila. Probrala jsem se sama.

Prudce jsem vyskočila Clarkovi z klína a rozdýchávala to.

„Lou, co je?" ptal se mě otřeseně. Jenže já mu nedokázala odpovědět, protože jsem byla přespříliš rozrušená. Kam půjdeme? Co budeme dělat? Dokázala bych ubránit jeho i sebe? Okamžitě jsem se vymrštila z křesla a třásl se mnou. „Laylo! Co jsi viděla?"

„Musíme pryč!" pověděla jsem mu tiše. Ale moje nitro řvalo, vřískalo a panikařilo. Začala jsem běhat po bytě, abych všude pozhasínala. Vytáhla jsem z komory batoh a naházela do něj pití a jídlo. 

„Proč? Nemůžou-"

„Jdou si pro mě, Clarku. Musím odejít. Nechci tě tu nechávat, ale musím pryč!" úpěnlivě jsem ho prosila pohledem, aby mě pochopil a nechal jít. Do očí se mi draly slzy při představě, že by mi ho vzali. Že bych byla svědkem jeho smrti. Nemohla bych s tím žít. I když jsem sama nebyla v pořádku, tak jsem musela zajistit, aby on v pořádku byl. Musela jsem ho chránit.

„Co to povídáš?" zahuhlal a dohnal mě. Pevně mě uchopil za ramena a donutil mě se klidnit. „Zabíjí nás oba, když se rozdělíme."

Něco na tom bylo, ale stejně jsem byla toho názoru, že zůstávat tady je nejlepší nápad. „Clarku, nechci, abys viděl, jak se rozkládám pomalu kousek po kousku. Už tak sis se mnou zažil dost. Věř mi, že mě bolí srdce, když ti to teďka říkám. Miluju tě."

V jeho očích zahořel vzdor. Paličák! „A právě proto půjdu s tebou!" zabručel. Byl pevně rozhodnutý. Strávila jsem s ním dostatečně času na to, abych věděla, že s ním nehnu.

***

Utíkali jsme lesem. Nestihla jsem si vzít nic kromě toho prokletého náhrdelníku, který se mi houpal na krku. I ten zpropadený batoh jsem si nebrala, protože by mě zdržoval. Clark si vzal zbraň s náhradními náboji. Znervózňoval mě tím, ale byla jsem ráda, že ji měl u sebe. Bude se hodit.

Nějak jsem tušila, že už nám byli v patách. Sice les byl tichý, ale cítila jsem ten popelavý zápach démonské aury. Bylo to zbytečné. Neutečeme jim. Věděla jsem to já a věděl to i Clark. Oba jsme cítili, že tohle byl možná poslední den, kdy jsme oba na živu. Ale proč? Proč zrovna on? Se svým osudem jsem se smířila. Byl to humus. Byla jsem zrůda. Ale proč on? Proč se do toho musel zaplést? A kdy jsem si uvědomila, jak moc ho miluju? Kdy se stalo, že jsem si to přiznala. A hlavně to přiznala jemu!

„Schováme se u zatopeného lomu!" Clark mě táhl za ruku jako hadrovou panenku. Měla jsem fyzičku, ale byl to docela výdej energie celou dobu běžet do mírného kopce.

Mně neunikneš!

„Jsou tady!" vydechla jsem. Clark mi stiskl ruku a přidal na tempu. Adrenalin mě donutil s ním srovnat krok. Běžela jsem, co mi síly stačily. Přiblížili jsem se blíž k prudkému srázu, na kterém jsem se tehdy setkala s Kaylem. Obrnila jsem se proti té vzpomínce. Proti němu!

Zastavili jsme se na okraji. Slyšela jsem jen svůj zrychlený dech a pumpující srdce.

„Musíme dolů," konstatovala jsem. Bylo to dost riskantní. Sklon srázu byl přespříliš velký a terén kamenitý. Pokud bych spadla, nebyl by to pěkný pohled. Štěrk v mase, rozdrápané končetiny, obličej. Clark se na mě podíval s odhodláním.

 „Je to jen sto metrů. Nepoběžíme rovnou dolů, ale podél svahu. po vrstevnici," ukázal rukou, „snaž se být opatrná, ale pokud zůstaneš na jednom místě moc dlouho, tak ti podjede půda pod nohama," poučoval mě. „Prostě utíkej. Sejdeme se u lomu!"