Zrozena v temnotě ÚPRAVA

VI. kapitola

Naposledy jsem se ohlédla, abych pohledem vyprovodila Clarka, který se pečlivě přesvědčil, že jsem zašla do domu. Jakmile za mnou zapadly dveře, ozval se hvizd gum a řev motoru.  Chlapi. Sundala jsem si bundu a pověsila ji na věšák. Najednou jsem koutkem oka zachytila pohyb a v poslední sekundě se vyhnula...válečku? Zmateně jsem se kolem sebe podívala. Judith? Ona se mi ale v tu samou chvíli vrhla kolem krku a rozplakala se. Objala jsem ji. Ona mi vzlykla do ramene, pak se na mě podívala. Měla nateklé červené oči od pláče a nevypadala vůbec dobře.

„Jsem doma. Jsem v pořádku," konejšila jsem ji. Ona ale kroutila hlavou a nemohla zastavit proudy slz. „Judith, jsem v bezpečí a nic se mi nestalo." 

"Nestalo? Pane Bože, ty to vidíš," naříkala. "Kde máš svůj mobil, mladá dámo? Nevidíš kolikrát jsem ti volala? Já-" Přerušilo ji zaškytání. Nechápala jsem to. Nikdy jsem ji neviděla takhle brečet. A když jsem byla pryč pár hodin, tak je z toho v šoku. Jenže pak jsem to pochopila. Stačilo jen zvednout pohled. Celý dům byl převrácený vzhůru nohama. Obývací pokoj byla něčím začouzený. Hořelo? "Judith? C-co se stalo?" zeptala jsem se vyděšeně. Pak mi svitlo. „Lupiči? Ublížili ti?" Prohlédla jsem ji ze všech stran. 

„Jsem...v pořádku. Ale strašně jsem se bála, že tě našli. Po tom co se stalo." Drtila mi paži neuvěřitelnou silou. Trochu jsem se zavrtěla, aby stisk uvolnila, ale ona ho zesílila. Něco se dělo, ale já nemohla přijít na to proč. Pomalu jsem Judith dovedla ke gauči, aby se na něj posadila. Ona ztěžka dosedla. Byla celá zesinalá a zesláblá. Co jí to ti parchanti udělali!

„Musíme zavolat policii. Před pár minutami mě dovezl detektiv. Mohla jsem-"

„Ne, zlatíčko. Žádnou policii. Ty teď musíš okamžitě odejít!"

„Judith, přestaň! Jsi v šoku. Kam bych chodila?"

„Uvařím nám čaj, ano?" Šla jsem do kuchyně dát vodu na čaj. Když jsem se na ni zpět ohlédla, tak tam seděla, koukala u okna a kousala si spodní ret. Jako to dělala vždycky, když byla nervózní. Čekala jsem přesně tak dlouho, až měla voda osmdesát stupňů a pak jí zalila  lístečky máte, které se ve víru točily jako zběsilé. Chvíli jsem ho nechala vylouhovat. Slila jsem ho a nalila nám oběma do velkých hrnků s květy. Ona se na mě usmála, ale nebyl to ten její úsměv. Tenhle nebyl konejšivý a láskyplný. 

"Judith...já-"

"Já vím, holčičko. Nechtěla si." To rozplakalo mě. Nahnalo mi to do očí slzy a já se jí zhroutila na klín. 

"Proč se to děje? Judith, co to znamená?" Judith mě pohladila po vlasech.

"Všechno se brzy vysvětlí, Lou. Všechno se brzy dovíš. To ti slibuji."

Popotáhla jsem, ale už se dál na nic nevyptávala. Znala jsem Judith dobře. Tyhle její vyhýbavé odpovědi znamenaly, že se ptát nemám. Bylo by to zbytečné. Chvíli jsem jí ještě ležela na kolenou, poslouchala zvuky domu a snažila se poskládat si myšlenky. Nezabila jsem ho! Nezabila jsem člověka! Musel to být sen. Nebo halucinace. Něco mě ovládlo. Byla jsem to vůbec já? A ty zlaté oči! Co ty měly znamenat! A do toho všeho ta nemocnice, detektiv a nakonec se to dotklo i Judith. Jak ji mám ochránit? Jak ji mám ochránit, když ničemu nerozumím?

"Měli bychom zavolat policii," zkusila jsem to znovu.

„Řekla jsem, že ne!" zamrmlala. Začala být trochu netrpělivá a u mě se to projevovalo jako nervozita. Postavila jsem hrnek na stůl, založila si ruce na prsou a propalovala ji pohledem. Tohle mi zatracceně vysvětlí. Teď a tady! Ona se rezignovaně opřela o sedačku a zavřela si oči. To mě ani v nejmenším nezastavilo. 

„Tak hele, Judith. Nevím, o co tu jde, ale mám pocit, že nás právě vykradli a měli bychom to nahlásit! Zdá se ti na tom něco špatného?" rozhazovala jsem rukama jako nějaký šílenec a snažila se jí přimět k rozumu. Jenže ona mi neodpověděla. Usrkla si čaje, který jí mezitím vystydl a sklopila pohled do klína. "Tak k sakru povíš mi k tomu něco? Judith, já jsem předevčírem zabila člověka," zlomil se mi hlas a já musela chvíli počkat, abych se na novo nerozbrečela, "dneska jsem měla perný den. Včera podivnou vidinu. Pak přijdu domů a tady je to rozházené a začouzené. Jsem ráda, že jsem tě tu našla celou a v pořádku. Jenže ty jsi tak tvrdohlavá, že si nenecháš pomoct. A hlavně mi prosím netvrď, že ty situace spolu nijak nesouvisí. To je nějak moc náhod najednou, ne?" Judith se pousmála. Pousmála se sama pro sebe. Něco ví! Věnovala mi naprosto klidný a vyrovnaný pohled.  Ale nebyl to ten klid, jako trhni si, hysterko (ten jsem očekávala), ale byl to smířený slzavý pohled. Slzy jí  po tvářích zanechaly slané cestičky, které si otřela hřbetem ruky.

„Víš, Laylo, kdyby to  opravdu byli lupiči, tak proč tu pořád stojí televize, tvůj notebook je stále na svém místě a vůbec všechna elektronika je tady. Dokonce i můj sejf je nedotčený." Na tom něco bylo. Rozhlédla jsem se a musela uznat, že má pravdu. Všechno bylo na svém místě. Tedy pokud počítáte, že televize byla na zemi, počítač také, židle poházené po kuchyni, vyrabovaná lednice, peřiny vytahané z peřiňáku a spoustu dalších poházených věcí. "Měla jsem hrozný strach, když jsem přišla domů po noční. Volala jsem ihned do nemocnice, ale tam mi řekli, že jsi zmizela a asi půl hodiny na to tam přišli nějací muži a ptali se po tobě. Bylo mi jasné, že to odstartovala smrt toho muže."

"Takže to opravdu souvisí," hlesla jsem

„Souvisí to dost úzce. Použila jsi svou sílu, mám pravdu?"

Došlo mi to. Sice jsem si to v sobě říkala už několikrát, ale takhle z cizích úst to znělo jinak. Víc realisticky. Víc hrozivě! To už na mě dolehlo svědomí, trápení a smutek. Začínala jsem znovu šílet. Jak to Judith ví? Jak ví, jak jsem zabila toho muže? Postavila jsem se a pomalu chodila sem a tam po obýváku. „Já nevím, co jsem viděla. Prostě tam přišel a já jsem...jsem vycítila, že má rakovinu plic. V pokročilém stádiu a pak...ke mně mluvila. Mluvila ke mně jeho duše," vypískla jsem zjančeně, „bylo to, jako kdyby mi někdo vypaloval cejch," sáhla jsem si automaticky na hruď, „pálily mě plíce...a já...nevím. Kašlala jsem a ona pořád prosila, abych ji vzala s sebou. A tak jsem řekla nějaká slova a on začal zářit a ta záře se vsakovala do mě. Bolelo to, ale nejbizarnější je to, že mě poté zaplavil neuvěřitelně krásný pocit. Nakonec jsem musela omdlít, ale bylo to fakt strašidelný a už nechci, aby se to opakovalo. Ale oni mě odsoudí, Judith." Sesunula jsem se podél futer na zem a zabořila obličej do dlaní. To už byla Judith na nohou a objala mě. Konejšivě se mnou houpala a já nevěděla, co se sebou. Byla jsem rozpolcená a totálně dezorientovaná. „Laylo, to, co ti právě řeknu, je velice důležitá a vážná věc. Asi jsem ti jí měla říct už dávno, ale nebyl vhodný čas."

Tak pokračuji :)

Upravování mě přestalo bavit a navíc mi stoupl počet přečtení, z čehož jsem nadšená!!!

Jo, dneska to bylo kratší, ale nechtěla jsem to nejlepší a nejdůležitější vyplývat hned v jedné kapitole, takže si počkejte :D

Díky mockrát!

-levander