Jedině On

Dohoda

Už jsem myslela, že se jich nezbavím. Otevřela jsem oči, všichni leželi na zemi a za mnou stál Christopher.

Nevím co se to se mnou stalo, ale úplně nevědomě jsem ho objala. Byl z toho překvapený, ale nepustil mě. Nevěděla jsem co říct. Zmohla jsem se jen na pouhé špitnutí slova děkuji.
Christopher se usmál a odpověděl: „Za to se neděkuje...promiň, ale nevím jak se jmenuješ." „Nicol" vylítlo ze mě v rychlosti.

Nic víc jsem neřekla, jen se otočila a pokračovala v cestě. Když jsem tam došla, zazvonila jsem na zvonek a vyběhla nahoru, do bytu za malou Amy.

Z pohledu Christophera:
Stál jsem tam a díval se jak odchází. Z ničeho nic na mě promluvil muž, který vyšel ze stejného baráku jako předtím Nicol. Když se představil, zjistil jsem, že se jedná o jejího tátu.
Neztrácel čas a začal se vyptávat:„Ty chodíš s Nicol do třídy? Jsi její přítel?"
Zaskočil mě, ale ihned jsem zareagoval: „Ano chodíme spolu do třídy. Předevčírem jsme se sem s rodiči přistěhovali. Jen jsem si všiml, že Nicol někdo obtěžuje, tak jsem musel zakročit". Podíval se na mě a s kamenným výrazem pravil: „Líbíš se mi chlapčce. Něco ti nabídnu. Každý měsíc ti bude do schránky chodit obálka s penězi, za to že budeš mou dceru chránit, souhlasíš? Neboj, nebude to žádná malá částka."

Nevěděl jsem co říct, nepřišlo mi to správné někoho ochraňovat jen kvůli penězům, ale já ty peníze opravdu potřeboval. Nadevše miluji hokej a potřeboval jsem si platit dost drahé tréninky, výstroj a všechno kolem. Tak jsem nakonec na tu dohodu přistoupil.

Slíbil jsem, že ho nezklamu a odešel.

Z pohledu Nicol:
Amy byla tak roztomilá a na svůj věk moc chytrá. Rychle jsem si ji oblíbila a ona mě snad taky.

Když se vrátil maminka Amy domů, nechtěla jsem otravovat a odešla.

Cestou jsem se stavila za Emily, zjistit jak se má. Udělala jsem jí teplý čaj, dala prášek a počkala až usne. Opravdu jí nebylo moc dobře. Zítra začíná víkend, tak aspoň nezamešká.

Došla jsem domů a zjistila, že nemám co dělat. Dlouho jsem přemýšlela a nakonec jsem se rozhodla jít běhat.

Vyšla jsem před barák a uviděla Christophera. Divila jsem se co tu dělá, ale on mi jen sebral telefon, s výmluvou že mi tam zadá svoje telefonní číslo, kdybych něco potřebovala. Ale já nepotřebuju jeho pomoc.

Z pohledu Christophera:
Snad to nebylo moc divný, ale vzal jsem to opravdu vážně, kdyby se jí něco stalo, hokej by skončil. Nezáleželo mi tolik na ní, spíš na těch penězích. Do telefonu jsem ji dal zařízení, abych měl stále přehled o tom kde je. Pokud se s někým bude delší dobu hádat, tak mi to telefon oznámí.

Z pohledu Nicol:
Vytrhla jsme mu telefon z ruky, omluvila se, že už musím jít a zamířila k rybníku, okolo kterého vždy běhám.

Dala jsem si tři kolečka a potom se vydýchávala. Za den tu běhá a chodí hodně lidí, tak jsem radši ustoupila na stranu.

Někdo mě vzal za ruku a vtáhl do velkého keře. Neviděla jsem její nebo jeho tvář, protože jsem byla otočená k němu/k ní zády. Slyšela jsem až dívčí hlas který mi byl povědomý. „Co s ním máš? A nelži. Všechno vím." ozval se dívčí hlas. Vyděděšeně jsem se zeptala: „O kom to tu mluvíš?". Začala se smát a odvětila: „Nedělej blbou. O Christopherovi přece." Dokončila větu a kopla mě do kolen. Bolestí jsem spadla k zemi. Zezadu mi přiletěla facka. „Tak dělej! Odpověz, děláš si to jenom horší!"řekla osoba za mnou. Neměla jsem síly jí odpovědět, tak jsem schytala další facku.

Z pohledu Christophera:
Pípal mi telefon, že je Nicol v nebezpečí. Vzal jsem si skate a rychle dojel k ní. Chvíli trvalo než jsem jí našel. Zaslechl jsem její hlas a následoval ho. Dívku, která Nicol držela jsem neznal. Odstrčil jsem ji a vzal Nicol k sobě. Skateboard jsem si vzal do ruky a odvedl ji k nám domů.

Chtěla k sobě, ale byla vyděšená a v tomhle stavu domů nemohla.

„Proč mě pořád chraníš? Nepotřebuju tě, zvládla bych to sama."odsekla naštvaně a tím mě úplně vytočila. „Vážně? To je už po třetí, co tě zachraňuju. Myslíš, že mě to baví? Nechápu co s tebou všichni mají, jsi jen obyčejná holka. Kdybych tam nepřiběhl, tak by jsi tam teď mohla třeba ležet v bezvědomí. Takže se zase uklidníme ano?!" zvýšil jsem trochu hlas. Sklopila oči k zemi a mě napadlo, že jsem to přehnal a měl bych se jí omluvit, ale neudělal jsem to.

Chtěl jsem aby přišla na jiné myšlenky, tak jsme si pustili film. Vypadala, že už se pomalu uklidňuje.

Z pohledu Nicol:
Nebyla jsem ráda, že mě vzal k sobě domů. Ale je pravda, že kdyby mě viděl táta, poznal by, že není něco v pořádku. Já bych neměla sílu mu lhát, tak bych mu to všechno popravdě odvykládala a on by mě už nikdy nikam nepustil. Opřela jsem se o sedačku a zeptala se:„Chrisi, proč to děláš? Čím víc se mě snažíš chránit o to víc je všechno horší". Neodpověděl mi. Jen sklopil hlavu dolů a mou otázku ignoroval. Po chvíli, když už se mu to asi všechno rozleželo v hlavě, se mi omluvil. Pohladil mě po ruce a já ucukla.

Tak je tu další díl.
Líbí se vám to?
Děkuju za přečtení. 💚