Země ročních období

Hledání

Áron

„Tak kde je?!" zeptal jsem se Lighet.

„Je na lodi. Plaví se pryč od tohoto kontinentu mimo Zemi ročních období. Je v podpalubí v bezvědomí, vypadá to jako cela," popsala nám Lighet, která již vyšla z kruhu ze svící.

„Kam plují?" zeptal jsem se zoufale.

„Nemám tušení. Jen jsem viděla kde je a loď takových rozměrů nemůže plout ve zdejších řekách," odpověděla Lighet.

„Nějaké bližší informace nemáš?" zeptal se Lucius.

„Je mi líto. Ale mám takové tušení, že plují na sever," řekla nám Lighet.

„Musíme se za nimi hned vydat," řekl jsem pohotově.

„Takhle jednoduché to nebude. V moři je nenajdete. Pošlete průzkumníky a připravte se na válku. Abigail vás bude něco stát, jestli ji chcete získat zpět," řekla Lighet.

„Jak to všechno víš?" zeptal se Trey.

„Jsem přece čarodějnice."

Abigail

Probudil mě silný náraz mého obličeje o podlahu.

Hned jsem se probrala a zjistila jsem, že jsem zavřená v nějaké cele na lodi, protože se vše hýbalo a převracelo.

Chtěla jsem se přeměnit na vítr a utéct, ale nešlo to. Něco moje schopnosti svazovalo.

Ruce jsem měla před sebou svázané tuhým provazem, který se mi do nich zařezával, ale nohy jsem měla volné. Postavila jsem se a přešla jsem ke zrezivělým mřížím, které mě dělily od zbytku podpalubí.

Loď se znovu zakymácela a já jsem se stačila chytit za mříže, abych nespadla. Kdybych se chytla o kousek dál, tak bych si dlaň propíchla ulomenou mříží.

V té chvíli mi docvaklo, že si o tuto rozlomenou mříž můžu přeřezat pouta. Už mi zbýval jen kousek, když v tom do podpalubí, které bylo jinak liduprázdné jen se sudy vody, možná vína a jídla, vstoupil vysoký kostnatý už s tmavými, mastnými vlasy.

„Šípková Růženka se probudila," řekl hrubým hlasem.

Nic jsem neodpověděla a přeřízla jsem si zbytky pout o uvolněnou mříž.

„To ti k ničemu nebude. Odsud se nedostaneš," promluvil znovu, tentokrát trochu nasládle, jako kdyby se snažil si mě získat.

„Tak, abych ti to všechno osvětlil, že? Máme před sebou dlouhou cestu. Ty a ten tvůj princi jste mého bratra vlastně poslali na smrt, když jste ho tehdy předali hlídce. No, tak sem si řekl, že bratrovu smrt pomstím, ale kdo by nevyužil takové úžasné příležitosti ovládnout Sever? Tak jsem si tě vypůjčil, protože díky tobě a tvým schopnostem se mi všichni severští barbaři podřídí. Kdo by se taky nepodřídil pánu blesků, ohně, vody, vzduchu a země, že?"

„Nikdy pro tebe pracovat nebudu," řekla jsem tvrdě.

„Kdo taky něco takového říkal, drahoušku? Já jen využiju tvoje schopnosti. Já mám totiž sám jednu velmi zajímavou, a to je využívání schopností jiných. A když jsem narazil na někoho tak mocného, jako jsi ty, tak proč bych toho nevyužil? Klidně ti to ukážu," řekl a děsivě se usmál.

Než jsem stačila ucuknout, tak mě popadl za levé zápěstí. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale nepodařilo se mi to.

„Být tebou, tak bych něco takového nedělal. To já teď do tebe můžu napálit blesky. To by sis asi nepřála, co?"

Pozvedl svou pravačku, kterou měl volnou, a utvořil v ní malou kupku blesků.

„Vidíš? A díky tobě se stanu králem. Máš jediné štěstí, že tě k něčemu potřebuju, jinak bys už byla mrtvá."

Tohle snad musí být moje noční můra. Co se to stalo?

,,Promiň, že jsem se ti ještě nepředstavil, Abigail. Mé jméno je Paha. Budeme spolu trávit hodně času."

A tak začala moje noční můra ožívat.

Áron

V paláci bylo pozdvižení, když jsme se vrátili a všem řekli to, co jsme se dozvěděli.

Královna byla zdrcená a král zuřil. Okamžitě rozeslal rozkazy vojsku, ať trénují a ať se připraví na válku, protože on to takhle nenechá. Vyslal žádost i do Jara, Léta a Podzimu, ať jim pomůžou. Vše se dalo do pohybu.

,,Árone, vrať se do Léta. Vše vypověz své matce. Máte silné vojsko, bez vás ji nemůžeme získat zpět," řekl mi Zimní král.

Tak jsem ho uposlechl. Nasedl jsem na svého draka a vrátil jsem se do Léta.

Když jsem to vše vypověděl, matčina tvář pohasla napětím.

,,Tak, a jsme ve válce," řekla matka, ,,Zajisté jim musíme pomoct. Drahý, rozešli rozkazy armádě," řekla mému otci.

,,Jistě."

S otcem a bratry jsem ještě toho dne vyrazil do nedalekého vojenského tábora. Prý tam zahájíme velmi rychlý výcvik, abychom mohli co nejrychleji vyrazit. Zítra vyráží zvědové, až zjistí, kam mají vojska jet, tak vyrazíme i my.

V táboře jsme dostali přidělené stany. Já jsem stan, který byl blízko toho generálova, tedy mého otce, sdílel se svými bratry. Byly tady čtyři tvrdé postele pokryté kožešinou a tuhým plátnem, které mělo sloužit jako přikrývka.

,,Zítra započne váš výcvik," sdělil nám stroze otec, ,,Bude vás cvičit četař Hagar. Je to poněkud tvrdý chlápek, tak se ho snažte nenaštvat," varoval nás otec.

,,Jistě," řekl Bryan.

Otec tedy odešel a přenechal nás osudu jménem Hagar.

Omlouvám se, že je to tak krátké, ale vůbec se mu to nechtělo psát. Dala jsem si ovšem takový hec, že tuto knihu dopíšu do svých 15. narozenin, a to tedy do 6. září.

Také píšu ještě jednu knihu, aké zatím ji nezveřejňuji. Jmenuje se Bílý děs.

Načtenou.