Random Hero

part two

V minulém dílu jste četli: 

Když vlak zastavil v mé stanici, ten kluk už šel ven z kupé. Asi taky vystupuje. Já jsem si sbalila věci, hodila na sebe kabát a šla ven.  

Ještě pořád snežilo, a mrzlo. Snažila jsem se jít opatrně, protože to klouzalo. Najednou proti mě šlo asi 10 lidí. Jeden člověk do mě omylem šťouchl a já stratila rovnováhu. 

''Aaaa!'', zakřičela jsem a padala na zem. 

Pomalu jsem otevřela oči. Sakra, kde to jsem? Co se stalo? Pomalu mrkám, abych pořádně viděla. 

''Ach Jessi'', slyšela jsem povědomí hlas. Byla to mám, která mě objímala a měla pod očima slzy. ''Ma-mami?'', vykoktala jsem. Koukala jsem se pořád kolem sebe. ''Jsi v nemocnici broučku. Byla jsi na operaci, s nohou. Zlomila sis nohu, na nádraží, pamatuješ?'', zeptala se mě máma. ''Pamatuji si, že jsem vystoupila z vlaku a šla pryč, a najednou jsem upadla a dál, mám okno'', řekla jsem potichu. ''Uklouzla jsi a spadla jsi, praštila ses do hlavy a nějak nešikovně si spadla na tu nohu, takže si musela na operaci. Pamatuješ si na toho kluka?'', pokračovala máma. 

Sakra, jaký kluk? ''Jakého kluka?'', zeptala jsem se. ''Ten, co ti zavolal sanitku, co jel s tebou sem, co se o tebe postaral. Nechal ti tu lísteček. Až si trošku odpočineš, přečti si ho. Já teď půjdu, kdyby něco, zavolej na sestřičku. Doktor ti potom řekne, co a jak'', řekla máma. ''Dobře mami'', řekla jsem a zase zavírala oči. ''Já teda jdu, musíš si ještě odpočinout. Měj se, zase za tebou zítra přijdu'', řekla máma a dala mi pusu na čelo. ''Pa mami'', řekla jsem, když jsem už měla zavřené oči. Slyšela jsem bouchnout dveře. Po chvilce jsem zaspala. 

Vzbudila jsem se až ráno. Vzbudila mě bolest té nohy. Proč se to muselo stát mě? A ta hlava, au. Moment, papírek! 

Natáhla jsem se vedle na stolek a hmatala jsem, až jsem papírek našla. 

''Doufám že to není nic vážného, ale na nádraží to vypadalo hnusně. Snad budeš brzo v pohodě. Přijdu se za tebou podívat - Liam''

Liam? Žádného Liama nezn.. Liam! Liam z One Direction? To asi ne, co by ten, ten slavný Liam dělal na nádraží? Uvidíme, kdo přijde. 

Za hodinu mi doktor přišel říct, co se mnou je. Týden budu v nemocnici, potom pojedu domů, ale musím chodit na cvičení. Za nějakou dobu potom přišli máma, táta a brácha, potom i Lizzie. Už jsem jen čeklala na toho, Liama.

Máma mi přivezla notebook, i knížku, takže jsem se moc nenudila. Pouštěla jsem si filmy a četla, opět, Hvězdy nám nepřáli. 

''To je asi tvoje oblíbená knížka, že?'', řekl někdo. Otočila jsem se a tam, tam stál Liam. Opravdu Liam z 1D. ''Jak ti je? Co noha a hlava?'', zeptal se s úsměvem a sedl si na vedlejší postel. Chvilku jsem se vzpamatovávala. ''Bolí to, ale jinak dobrý'', dostala jsem ze sebe a trošku se pousmála. ''To jsem rád, na nádraží to vypadalo vážně hrozně'', řekl Liam. ''Takže to ty ses tam o mě staral a zavolal záchranku?'', zeptala jsem se. ''Jo, já. Pokud si pamatuješ, seděli jsme ve stejném kupé''. No jasně, je to on! Já věděla že ten hlas znám! ''Potom jsem vystoupil a šel kousek za tebou. Viděl jsem tě, jak letíš na zem, a tak jsem rychle přběhl''. Ty jo, to je jako z nějakého filmu. ''Děkuju ti, že ses o mě postaral'', řekla jsem s úsměvem. ''Nemusíš děkovat, to bylo to nejmenší co jsem mohl udělat. Jel jsem sem s tebou, ale nechtěli mi o tobě nic říct, protože nejsem rodina'', pokračoval. ''Mám za sebou operaci, operaci té zlomené nohy a lehký otřes mozku''.

Asi hodinu jsem si ještě povídali. 

''Jessie, já už budu muset jít''. On ví jak se jmenuju? Aha, asi viděl cedulku na posteli a na dveřích. ''Ale zítra za tebou zase přijdu'', řekl s úsměvem. ''To budu moc ráda'', řekla jsem a oplatila úsměv. ''Moje číslo máš na tom papírku''. Jo, takže já mám na papírku číslo jednoho z nejlasnější skupiny a nevšimnu si toho. ''Dáš mi ty svoje?'', zeptal se a usmál se. Bože, ten jeho úsměv. Sledovala jsem ho a usmívala se na něho jako na svatý obrázek, ale po chvilce jsem se vzpamatovala. ''Jo, jasně. Ehm, takže, *** *** ***''. ''Večer ti napíšu, teď už vážně musím jít. měj se hezky, zítra'', řekl a dal mi pusu na líčko. Liam z 1D mi dal pusu na líčko. Ano, jsem v pohodě. Jasně. ''Už se těším na zítřek'', řekla jsem, když byl ve dveřích. Otočil se a usmál se, zamával mi a odešel. 

Zavřela jsem oči a usmála se. Tohle je snad jen sen!