Královská stopařka [CZ] ✔

1.Kapitola - Pusť mě! Dělej!

"Dělej! Pusť mě!" snažil se mě probodnout svým temným pronikavým pohledem.

"Nepustím, proč bych to dělala? Takovou dobu jsem se za tebou hnala a teď bych tě měla jen tak pustit? To zrovna!"

"Notak, pusť mě. To všechno bylo jen nedopatření. Pusť mě." snažil se přejít na milejší způsob přemlouvání.

"Nepustím!"

"Jen počkej, oni si mě naajdou! A to teprve něco uvidíš!"

"Ale prosímtě, nezahlcuj mě těma zbytečnýma výhružkama a zbytečným sebeomlouváním! To si nech na ospravedlňování k otci, tam se ti to bude hodit!"

"K otci?"

"No co se tak divíš? Myslíš že dívka jako já nemůže být královská dcera?"

"Co se divím? Divím se, jak taková mrcha jako ty může pocházet ze samotného zámku!"

"Nech si ty nadávky! Já jen dělám svou práci!"

"Už jsem zticha princezničko."

"A neříkej mi princezničko! Pro všechny jsem Bett! Nijak jinak, tak to laskavě respektuj!"

Vlastně jsem celým jménem Beatrice, Beatrice Jones. Popravdě, raději bych byla jen normální dívkou z venkova, než nějakou královskou dcerou, takže se tím, kdo skutečně jsem nějak nechlubím a vlastně se tak ani nechovám. Žijeme na poměrně velkém ostrově, ale v mapách po něm není ani památky. Jsme odříznutí od okolního světa. Jediné, co se k nám za celou dobu z okolí dostalo je nová hudba a literatura. Ano, skutečně žijeme ve 21. století, ale chodí to tu tak jak to tu chodí. Jinak, než jste zvyklí vy.

Jo a s tímhle blbečkem jsem už dva dny na cestě. Řekněme, že pro otce dělám něco jako takovou tajnou službu. Ano, pro královskou dceru se to moc nehodí, ale tohle je můj život, kdepak nějaké plesy a zástupy nápadníků.
Jmenuje se Cameron Adams a hnala jsem se za ním celé dva měsíce. Proč? To brzy poznáte.

~~~

Už se pomalu stmívalo, zatímco jsme projížděli temným lesem. Z povzdálí bylo slyšet jen houkání sovy a šum malého potoka.

"Bett?" ozval se po delší době tak skvělého ticha.

"Hmm?"

"Už dva dny tu sedím svázaný na koni, musím tu trávit čas zrovna s tebou a pořádně se ani nezastavíme pro nějaké jídlo." začal s výčtem všech nedostatků.

"Ale ale, tak pán není spokojený? Na to všechno, co tě bude čekat, jsi měl myslet ještě předtím, než jsi to všechno způsobil. A navíc, můžeš být rád, že nemusíš šlapat po svých, jiní takové štěstí neměli, jen si nemysli."

"Kolikátý už jsem?"

"Cože?" jsem tu s ním už dva dny a stějně ho pořád nechápu.

"No, ptám se, kolik lidí jsi už takhle chytala jako mě."

"Nad tím jsem nějak ani nepřemýšlela. Tedy ze začátku jsem to i počítala, ale pak jsem se v tom sama začala ztrácet. Ale rozhodně mezi prvními nejsi."

"Proč raději nejsi na plesech, v přepychu a ve vybrané společnosti?"

"Nikdy mě to nebavilo."

"Otec s tím souhlasil, aby jsi šla jinou cestou, než ti byla předurčena?"

"Brzy mu došlo, že bych tak nikdy nebyla šťastná. A proč já se tu s tebou vůbec bavím? Jsi můj zajatec!"

"To nevím. Ale povídá se s tebou docela dobře, když mi zrovna pohledem a ostrými slovy nechceš useknout hlavu."

"Tak hele, nesnaž se být milý! Mě to stejně neobměkčí!"

"Fajn!" hodil po mě vražedný pohled a znechuceně si odfrkl. Chvíli ještě uraženě seděl a v obličeji se mu zrcadlil vztek, ale pak se odhodlal se lépe usadit a alespoň se pokusit usnout. Konečně!"

Kdežto pro mě den ještě neskončil. Potřebovala jsem s ním dojet na bezpečné místo, kde se ho nikdo nebude pokoušet hledat a hlavně, kde bude šance si alespoň na chvíli odpočinout. Potřebovala jsem ho dopravit k jedné staré známé.

***
Ahoj všichni!!

Tak první kapitola je za námi!! Doufám, že se líbila...

No nic, půjdu psát dál, tak doufám že se vám to všechno bude líbit.

Ostatně, je to můj první příběh, tak je dost možné že to nebude nic extra, ale tak uvidíme. :) Stejnak doufám, že se to bude líbit.