Královská stopařka [CZ] ✔

20. kapitola - Přípravy

"Hned jí pusť!" zakřičel někdo, když jsem tam s Raphaelem jen tak stála napůl v obětí. Rychle jsme se oba otočili, ale to už se k nám hnal Cam s taseným mečem.

"Camerone, ne!" zakřičela jsem a vběhla mu i s mečem do cest. Zkřížila jsem s ním meče a on se na mě zlostně podíval.

"Bett, uhni mi z cesty! Já ho zabiju!"

"Opovaž se!"

"Tak ty se s ním budeš spolčovat?" začal mi vyčítat vztekle, když svůj meč stáhl zpět.

"Nech si to laskavě vysvětlit!"

"Tady není co vysvětlovat."

"Tak to se šeredně mýlíš!"

"Vážně?" řekl a podíval se za mé rameno, kde se na něj mračil Raphael. 

"Jo, vážně!" on jen zakroutil hlavou a otočil se zpět ke koni.

"Camerone, opovaž se ujet!" křičela jsem na něj. "Ty jsi vážně idiot, abys věděl!" křičela jsem do něj a vzteky si kopla do jednoho ze stromů. To jsem ale neměla dělat. Hned mě neskutečně rozbolela noha a já se sesunula k zemi.

"Do prdele! Co je k sakru tohle za den?!" prskala jsem nadávky všude kolem sebe. Cameron mě strašně vytočil. Vždyť on mi vůbec nevěří. Jak pak spolu máme spolupracovat?

"Pojď pojedeme k tetě. Do sklepů už tě nebudu zavírat, neboj."

"No byl bych ti docela vděčný a ty ocelové řetězy by sis taky mohla odpustit." já jsem jen protočila oči a pokynula mu, že jdeme. Nasedla jsem na Esmeho, který se už konečně trochu uklidnil a on se posadil hned za mě. Za chvíli jsme dorazili k domku, ale Cameron s Ionelem nikde. Však on se vrátí.

"Ahoj teto." řekla jsem, když jsem prudce rozevřela dveře.

"Kde máš Camerona?"

"Je to vůl!" 

"No tak tomu tedy říkám vysvětlení, kde zrovna je."

"Promiň teto. Jel někam na Ionelovi a až se vrátí, tak ho asi zabiju!" vstekala jsem se stále.

"Co provedl tak špatného?"

"Jak jsem říkala, je to vůl." řekla jsem a zrovna vešel do dveří Raphael.

"Máš nového kamaráda, Bett?"

"Jo, to je ten démon."

"Cože?" vyděsila se teta.

"Teto, klid." řekla jsem jejím směrem, ale moc se tedy neuklidnila.

"To je ten důvod, proč se Cam naštval?"

"Vlastně jo. Teto, dovol abych ti představila Raphaela."

"Raphael Jones, těší mě." podal tetě ruku a ta k němu hodně nejistě natáhla tu svou. 

"Říkáš Jones?"

"Ano."

"Raphael Jones?"

"Přesně tak." pousmál se a teta si ho s údivem v očích začala prohlížet.

"To není možné." prohodila při zkoumání jeho osoby. "Ty žiješ." řekla teta a usmála se na něj.

On se na ní jen pousmál a já jsem byla absolutně mimo. I když, to není nic nového, stává se mi to v poslední době nějak často.

"Pojďte se oba posadit." pokynula nám teta a my jsme jí poslechli. 

"Je to už tolik let." začala teta a stále se nemohla vzpamatovat z šoku. Oni se snad znají nebo co?