Královská stopařka [CZ] ✔

23. kapitola - Anděl

  "Omlouvám se, Raphaeli." řekla jsem mu telepaticky a stekla mi slza po tváři. Viděla jsem, jak se ke mě blíží všichni ti démoni a byla jsem smířená se svým osudem.  

Seděla jsem tam na trávě, neschopna jakéhokoli pohybu a každý z démonů mě propichoval svým temným pohledem. 

Všichni už byli téměř u mě, když najednou se za celou skupinou něco pohnulo. Všichni démoni rázem ztuhli a děsem v očích se pomalu otáčeli.

Seděla jsem na zemi a vše pozorovala. Nejdříve se kolem nás něco velmi rychle prohnalo, že jsem to ani nestihla pořádně postřehnout. Pak jsem se zadívala směrem, kam koukali všichni démoni, svírající v rukou meče. Nad nimi se roztáhla obrovská krásná bílá křídla a všichni démoni se rázem rozběhli k tomu, no vlastně ani nevím k čemu. S křikem vyběhli rázem se do vzduchu vymrštil, no páni, anděl! Byl ke mně otočený zády a já jsem se nemohla vynadívat na jeho silná veliká křídla. Byla tak lesklá a elegantní, nic podobného jsem v životě neviděla.

Pak se ten anděl otočil a zadíval se na mě. Zažila jsem ten největší šok, myslím, že se o mě i pokoušel infarkt.

"Camerone?" řekla jsem s údivem nepřítomně, ale on neměl šanci mě slyšet. To není možné, vždyť on byl, a teď je tady. On je anděl? Cože? Mísily se mi v hlavě všechny možné otázky a já jsem nebyla schopna si ani na jednu z nich sama odpovědět.

Cam se snesl těsně nad démony a zprudka máchl křídly, díky čemuž všichni popadali jako švestky. Pak se snesl na zem a postavil se do obrané pozice. Všichni démoni se začali rychle zvedat a útočit na něj. On s každým z nich svedl krátký proces. Chvíli odrážel jejich útoky a pak se znovu vznesl. Ve vzduchu máchl levým křídlem a tak po nich vymrštil silná brka, která se jim zaryla do srdcí. Všichni jako na povel padli na kolena a začali se rozpadat. 

Ale zdaleka neměl vystaráno se všemi. Teď jich zbavil jen mě. Řekněme, že nebyl ani v šestině. 

Hned se vrhl do boje s dalšími démony a byl naprosto neúnavný. 

Po malé chvíli se v jednom z rohů objevilo zářivě bílé světlo, ze kterého vyšli další tři andělé. A v čele s Assielem. Za ním stály nějaké dvě dívky. Všichni zaujali bojovný postoj a pustili se do boje tak jako Cameron.

Nemohla jsem se na to všechno vynadívat, bylo to tak neskutečné. Po chvíli se v dalším rohu rozzářilo modré světlo a vyšel z něj nějaký velký muž a... No páni, tetička? Oba se hned vrhli na pomoc andělům. Tetička používala své úchvatné schopnosti a ten muž vedle ní taktéž. 

Najednou se ve mně objevila všechna ta ztracená síla. Hned jsem věděla, že tenhle boj se beze mě nevyhraje. S námahou jsem se postavila a pevně uchopila luk. Trochu jsem zavrávorala, ale hned jsem se z toho oklepala. 

Těsně přede mnou se zjevil jeden z démonů, kterému jsem hned zasadila přesnou ránu do srdce. Hned na to se ke mně zezadu rozběhli další dva. Rychle jsem se otočila a vymrštila proti nim velkou světelnou kouli. Ale tentokrát mě tolik nevyčerpala. Bojovala jsem najednou plná energie, vůbec jsem nechápala, kde se to ve mě tak najednou vzalo. 

Pak se začalo dít něco divného. Ve vzduchu, kousek nad zemí se začala tvořit jedna velká černá skvrna. Všichni démoni rázem zmizeli, takže na mýtině zůstali jen andělé, tetička, náš démon a já. Jelikož jsem byla u kráje mýtiny, rozhodla jsem se vše pozorovat zpoza stromu. Možná to tak bude lepší a třeba o mě nebude nikdo vědět a pak toho budu moct využít. Zalezla jsem tedy za tlustý kmen a vše pozorovala. 

Z černé skvrny se stala velká temná vrána, pod kterou se utvořily tři schody z černé mlhy. V bráně se objevila nějaká postava, menší než démoni. Byla to žena. Žena v dlouhých černých šatech, kolem krku měla uvázanou objemnou šálu z černého peří a na rameni jí seděla černá vrána. Ta žena byla krásná, ale z očí jí šlo vyčíst, jak je zlá, krutá, nelítostná.