Lena

I.

V pozdní noční hodinu se ve stínu domů pohybovala osoba v plášti. Dávala si obzvlášť pozor na světlo, které prostupovalo skrze zavřené okenice na domech, z šenků, kde si dávali opilci další nášup. Ti se stále vraceli, i když je hospodský vyhodil. Byli jako bumerang, který vyhodíte oknem a on se vrátí zpět dveřmi nebo naopak. Je to jedno. Chvíli váhal, ne váhala. Byla to mladá dívka. Na pár sekund, ale jen na pár, zaváhala, jestli má vyjít ze stínu, kde byla neviditelná. Odlepila ruku od stěny, přeběhla cestu na druhou stranu. Kapuci od pláště měla zasazenou hluboko v obličeji, aby jí nebylo do něj vidět. Zpod kapuci jí jen svítily dvě oči. Hrály ji všemi barvami. Kdyby se jí někdo obzvlášť vyjmečný - Elf - podíval do očí, viděl by, jak v nich sluneční paprsky prostupují skrz stromy, a ozařuje mechy na zemi. „Trvalo Ti to." Pokusil se o nepříjemný tón, ale snažil se potlačit úsměv.

„Dělala jsem, co sem mohla." Odpověděla suše.

„Leno, musím s tebou mluvit."

„Tak mluv."

„Tady ne."

„Když si se mnou chtěl mluvit, měl si rovnou říct, kam mám jít." Lena byla unavená, nenajedená. Nechtělo se jí nikam chodit. Obzvlášť v tomto městě.

„Když jinak nedáš." Odpověděl postarší muž, vysoký, hubený. V obličeji měl okolo hnědých očí vrásky, pusu mu lemovaly vousy na krátko zastřižené. Byl to knihovník z vedlejší ulice. Leon, ano tak se jmenoval.

„Sehnal jsem Ti práci..." dala oči v sloup, měla už plné zuby, jak se jí strýc snažil sehnat práci. Nikdy u žádné nevydržela dlouho. Leon pokračoval.

„...Na zámku." Lena vykulila nevěřícně oči. Byla rozčilená. Sundala si kapuci z hlavy. Přeci měla tak větší autoritu. Její havraní vlasy vály ve větru. Měla jemnou kůži bez poskvrnky, koutky jejich plných a jemných rtů zdobily nepatrné vrásky od častého úsměvu. Byla kouzelná. Ne. Byla magická. Už otevírala pusu, aby něco ne moc pěkného vyslovila. On jí jen gestem ruky zarazil.

„Jako učitelka."

„A koho asi budu učit? Hm?" hledala nějaké záminky, aby nemusela pracovat. Raději byla ve strýcově knihovně a ležela mezi knihami.

„Budeš učit královská dvojčata. Měla bys na zámku i vlastní pokoj." Když dodal, že by vyučovala jak poznávat přírodu a učila by historii, na chvíli zaváhala. Na konec to odsouhlasila. Políbil jí na tvář na rozloučenou. Ona mu věnovala medový úsměv, přehodila si kapuci přes hlavu a zmizela.

Na náměstí u kašny se něco dělo. Dav zvědavých lidí uzavíral kruh, ve kterém stálo 6 mužů. Celkem jich tam bylo 8. Šest mužů bylo oděno do černomodrých uniforem. Zbylý dva muži leželi zakrvácení na dlážděné cestě. Typické. Vždy když se něco děje i když jde o život, lidi jen přihlížejí. Proběhlo hlavou Leny.

„Co se tady děje?" nikdo ji neodpověděl.

„Tak co se tady ksakru děje?!"

„Ti dva na zemi jim prej vyhrožovali ozbrojeni a chtěli po nich peníze." Oznámil jí řezník.

„Ale takhle to nebylo, bylo, to obráceně slečinko. Vždyť ani nejsou ozbrojení." Ozval se někdo jiný. Měl pravdu, Ti chudáci neměli žádnou zbraň, ale těch šest chlapů mělo dýky.

„Ustupte!" zařval muž na koni. Byl velitel noční hlídky. Byl to starší muž s jizvou na tváři. Jeho postava byla tučná, kulatý obličej, oči vyboulené. Lena si myslela o něm své. Všechno jen ne dobré. Lidé se rozestupovali a ztráceli se ve tmě. Nikdo nechtěl mít nic společného s touto potyčkou.

„Co se tady stalo?!" Když mluvil, tak prskal. Jeden z ležících mužů se snažil postavit. Povedlo se mu to, došel k veliteli.

„Tihle muži nás přepadli a vyhrožovali nám smrtí, když jim nedáme peníze, ale my máme sotva na chleba."

„Co to tu meleš, ty zloději." Vykřikl jeden z 6 mužů. „Ty a ten tvůj kamarádíček jste nás přepadli." Siran-ano to byl velitel-si prohlédl oba dva muže. Ten v černomodré uniformě si vzal Sirana stranou. Lena je pozorovala. Viděla, jak onen napadený strčil veliteli do ruky měšec. On si ho s radostí vzal.

„Zatkněte ty dva. Tihle pánové jsou nevinní." Vojáci začali plnit jeho rozkazy. Lena zastoupila Siranovi cestu.

„Co tady dělá tak pohledná dáma?" přivinul si jí k sobě.

„Nesahejte na mě a pusťte ty nevinné muže." Zabodla své oči do jeho očí. Zamrazilo ho, ale nepustil ji. Lena mu bez váhání dupla na nohu. Siranovi došla už trpělivost. Když se napřahoval, aby jí jednu vrazil, objevil se v její ruce nůž. Přitiskla mu jej na břicho.

„Zkus to!" zaduněl její hlas. Její oči se pod kapucí leskly. Vypadala hrozivě.

Pustil ji. „Co se tu stalo?" zeptal se někdo za jejími zády. Byl to Daniel, princ. O něco starší než Lena. Postavu měl hubenou a vypracovanou. Měl delší hnědé vlasy, které vlály ve větru. Rty plné, okolo nich jemné vrásky. Oči nádherně hnědé. Každá dívka ve městě po něm toužila, kdo by se divil, když byl statečný v boji, laskaví k ženám, pohledný a spravedliví. Sesedl z koně.

„ Vaše Veličenstvo, dělám tady svojí práci a tahle ženská mi jí kazí."

„Špinavou práci." Prskla na něj. „Nechal se podplatit, aby zatkl nevinné a pustil na svobodu zločince."

„ Ty huso!" vykřikl Siran a už vzduchem letěla jeho ruka na Leninu tvář. Nedopadla. Daniel chytil jeho ruku kousek před dopadem. „Běž se vyspat. Zítra si o tom promluvíme. A vás osm si ještě dnes vyslechnu." Zakřičel princ.

„Děkuji, Veličenstvo." Sklopila hlavu na znak vděčnosti.

„Je mou povinností chránit krásné dámy." Lena zachovala kamennou tvář. V duši se, ale začervenala.

Ozvala se rána. Dominik se otočil. Jeden z vojáků uklouzl na ledu. Princ se otočil zpátky k Leně. „Jak...." Otázku nedořekl. Místo na kterém Lena stála, bylo prázdné. Ve sněhu byly její nepatrné otisky bot. Rozhlížel se kolem. Na náměstí pobíhalo jen několik vojáků. Dívku nikde neviděl. Nevšiml si ale zeleného cípu jejího pláště, který zmizel za rohem.