Lena

V.

„Kdy ty se už konečně poučíš. Vždy tě chytnu a svážu." Zasmála se. „Ty nic neřekneš? Pokaždé se vzpouzíš."

„Ty víš, že já ti nikdy nedaruji srdce, tak můžeš mě pustit a já budu dělat jako by se to nestalo."

„Ale miláčku, to víš, že mi ho daruješ." Zasmála se. „Věř mi, že bych ti ho nejradši vyrvala, ale nemůžu, pak bych přišla o tvou moc a to by byla škoda."

„Pamatuješ? Před několika lety jsem tě svazoval já. Líbilo se ti to." Dalia tušila, o co se to snaží, ale Devonovi vždy podlehla. Ten chtíč byl hodně silný. Podívala se na něho. Při pohledu na jeho polonahé tělo, které bylo samý sval, na jeho pronikavý pohled, černé vlasy...i když nechtěla, přistoupila k němu blíž. Devon byl svázaný v sedu u stromu. Dalinina smečka spala hluboko v lese, nemusela se obávat toho, že by je někdo rušil. Sedla si obkročmo na Devona, tiskla se k němu. Jejich těla se o sebe otírala. Devon ji políbil a ona mu polibek hned opětovala. Využil její nepozornosti, nohama ji sevřel a začal, jí drtil pánevní kost. Dalia bolestí vykřikla. Ozvalo se silné křupnutí a ještě silnější řev. Devon se vyškubl z provazů a dupnul jí na hlavu. Vlčici křupla lebka. Její rudé vlasy jí zakryly obličej. „A kdy se ty už konečně poučíš, že ti vždy uteču?" rozesmál se a zmizel v lese.

Asi tak za dvě hodiny se Dalia probudila. Cítila, jak jí dorůstají kosti, třeštila ji hlava. „Máš štěstí, že tě potřebuju, Devone." Křikla. „Najdi mi ho a přiveď." Promluvila k blížící se osobě. Byl to nejlepší vlkodlak ze smečky, nedělalo mu problém ho vystopovat, zajmout a přivést zpět do tábora. „A Wille, bude-li třeba, utrhni mu končetiny." „Jak si přeješ, má paní."

Po pár kilometrech se Devon zastavil, aby nabral dech. Srdce mu tlouklo, tak, že ho cítil až v krku. Věděl, že pro něho už Dalia poslala Willa, nechtěl se zdržovat a tak se opět rozběhl. Jak postupoval hlouběji do lesa, stromy byly vyšší a mohutnější, tma hustší, jeho oči se za krátkou dobu přizpůsobily a on viděl jasněji. Všude bylo ticho, až moc ticho. Devon byl ve střehu, každé křupnutí větvičky mohlo znamenat, že se blíží nebezpečí. Postupoval už opatrněji. Zachrastilo v křoví. Devon se stačil přikrčit, nad hlavou mu proletěl vlkodlak. „Věděl jsem, že tě pošle." Zavrčel a přeměnil se. Vrhli se na sebe. Will šel Devonovi po krku, zatímco Devon mu šel po hrudi. Vrazil Willimu tlapu do hrudi. Zarazil se. Nemohl nahmatat srdce. Will na nic nečekal a srazil ho na zem. Omdlel.

***

Lena se odtrhla. „Tohle nejde." Vymanila se ze sevření prince a rozběhla se do zámku. Zavřela za sebou dveře od svého pokoje a padla do peřin. „Co to ksakru dělám?" zabořila hlavu do polštářů. Připadala si trapně. Chystala se vstát a jít se umýt, ale v tom jí někdo zaklepal na dveře. Lena čekala kohokoli, ale Daniela ne.

„Co tady děláte?"

„Přišel jsem se Vám omluvit." Lena jen pozvedla jedno obočí, chtěla mu říct, že se má za co omlouvat, že udělal hloupost, ale to si nedovolila. Jednak to byl princ a jednak za to mohla i ona. „Nemusíte se omlouvat, není za co."

„Vy moc dobře víte, že je. Mohu dál?"

„Tenhle zámek patří Vám, nemusíte se ptát."

„Mám slušné vychování." Lena jen kývnutím na stranu naznačila, že může jít a mlčky se odtáhla od dveří.

„Leno já...no jen...co se to tam venku stalo? Myslím ty skřety a draka."

„Pravděpodobně skřeti chtěli zabít draka." Odpověděla suše.

„Já ale narážím na to, jak jste jich většinu pozabíjela."

„Jen jsem bojovala za svůj život."

„Byl jsem tam já."

„Proto jsem se bála o svůj život." Daniel se jen pousmál. Až teď si Lena všimla, jak má nádherný úsměv.

„Je už pozdě, měla bych jít spát."

„Jistě. Přeji krásné sny." Usmál se, ale Lena se jen otočila a šla do koupelny.

Tu noc se Leně zdál dost živý sen. Byla hluboko v lese, bosá stála ve sněhu a koukala na dvě bestie. Byli to vlkodlaci. Sníh byl nasáklí jejich krví. Leně nezbývalo nic jiného než tam stát a přihlížet boji na život a na smrt. Jeden vlkodlak se snažil vyrvat tomu druhému srdce, když měl tlapu v jeho hrudi, tak se zarazil. Ten druhý s ním mrštil o zem, přisedl ho a snažil se mu utrhnout hlavu.

Lena se posadila na postel. Vsadila by i svůj život, že ten jeden vlkodlak na ni přímo hleděl. Koukal jí do očí a smiřoval se smrtí. Lena mívala takovéhle sny. Sny, které se vyplnily. Menší ukázka budoucnosti. Nemohla usnout, pořád se jí v hlavě odehrával ten souboj těch dvou vlků. Neustále myslela na to, jak ten umírající na ni stále koukal. Přeběhl jí mráz po zádech, oklepala se. Za celý svůj život neměla tak divný pocit. Nezvládla poslouchat své myšlenky, proto vzala papír a tuží, na něj začala psát. Když skončila, pročetla si to. „To nedává smysl." Vypadalo to, jako kdyby tam hledala nějaké vodítko, ale stále nic. Pak to uviděla. „Dva pohledy se střetnou, mysle se spojí, dvě těla, jedno srdce, bušíc pro jednu věc. Pro svobodu nás všech." Lena vstala a přistoupila k jedné truhle. Otevřela ji a vyndala z ní menší truhličku. Položila ji na stůl, vyndala jakýsi druh bylinek. Na stůl rozestavěla pár svíček, které mávnutím ruky zapálila. Bylinky rozdrobila v ruce a při odříkávání zaklínadla v elfštině, je sypala do plamenů svíček.