Lena

VI.

Will si na něho sedl obkročmo, chytil mu hlavu a chtěl škubnout. V tu chvíli jako kdyby se v Devonovi něco probudilo, cítil v sobě plamen. Zažehnul v něm plamen, který mu říkal, že ještě není čas na smrt. Vzepřel se, zaťal svaly, Will, ať se snažil sebevíc, tak hlava se nechtěla oddělit od krku. Všechnu sílu soustředil na odtržení Devonivy hlavy. V tu chvíli Devon povolil svaly, Will se převážil a padl na zem za Devonovo tělo, které se proměňovalo zpět do lidské podoby. William si pamatoval jen silné křupnutí míchy a obraz jak jeho protivník mizí nahý mezi stromy.

Devonův cíl byl jasný...musel si najít něco na sebe, nemohl běhat po lese nahý.

Chodil po lese a snažil se najít cestu ven. Za nedlouho narazil na nepatrnou cestičku, podíval se kolem. Na jednom ze stromů byla značka. „Elfové" řekl a vydal se podél cesty. Očekával, že se brzy objeví hlavy se špičatýma ušima, ale nic. Došel až do jedné vesnice, která byla prázdná. Na návsi se povalovali věci, Devon cítil, že se tady něco stalo, ale nevěděl co. „Ty víš, co se tady stalo." Špitl někdo za jeho zády. Rychle se otočil a tu dotyčnou osobu chytl pod krkem a přimáčkl ji ke zdi. „Ne, to teda nevím." „Já nemyslím teď, ale před pár lety." Chraptěla dívka, které Devon drtil hrdlo. „To je už minulost." Pustil ji a šel do jednoho domu. Tam si našel oblečení a vrátil se zpět k té dívce.

„Ještě chvíli a myslela bych si, že si mě chtěl uškrtit, Devone."

„Ani nevíš, jak rád bych to udělal, Caitlin."

„Proč to děláš?"

„Co?"

„Proč jsi takový...kolikrát ti mám opakovat, že to má chyba nebyla?"

„Vždy to byla tvá chyba."

„Já to nechtěla...nikdo se mě neptal. Kdybys tam byl, tak by to bylo možná jinak."

„Takže nakonec za to můžu já?"

„Ne...to jsem..."

„A tohle je i tvá práce?" rozpřáhl ruce a podíval se kolem sebe.

„Když jsem sem přišla, nikdo tady nebyl."

„Nelži mi...nikdo neumí zakrýt takový masakr jako ty."

„Sám si mě to naučil." Pousmála se, ale Devon se na ni ani nepodíval.

„Jak dlouho mě sleduješ?"

„Od doby co jsi utekl Dalii." Dlouho dobu nikdo neřekl ani slovo. Devon chodil od domu k domu a snažil se najít něco na cestu. Caitlin seděla na návsi a dívala se na něho. Černé vlasy měla zapletené do copu, který jí sahal pod zadek, jeden pramen vlasů měla spuštěn přes obličej. Měla pronikavý pohled...tolik Devonovi byla podobná. „Nechceš s něčím pomoct?" „Ne, nechci...odcházím a ty tady zůstaneš. Je ti to jasné Caitlin?" „Ne, jdu s tebou, ať se ti to nelíbí nebo ne. K něčemu se schyluje a já tě nenechám samotného." Devon nic neřekl. Šel pryč z vesnice a Caitlin ho následovala.

„Víš, co nechápu?" Caitlin doběhla Devona a pokračovala. „Proč sis už nenašel nějakou dívku." Tušila, že ji na tohle Devon neodpoví a tak pokračovala dál. „Já vlastně zapomněla, ty se nerad vážeš. Vlezeš na tu, která je jen na jednu noc, a jdeš dál. Žádné city, žádná bolest. Nemám pravdu?" „Ještě jedno slovo a přijdeš o hlavu." Otočil se na ni. Ona se jen pousmála. „Víš, o jedné bych věděla. Je ti docela podobná." „Tak na tohle zapomeň!" štěkl po ní. Šli po vyšlapané cestičce, která vedla přes louku okolo lesa a vedla kdoví kam. „Ale podle mě bychom měli jít..." „Ne...ty si běž, kam chceš, ale já jdu tudy." „Já se ti jen snažím..."

„Co? Říct, že tam jsi už také byla a vyvraždila to tam? Nebo že tam jsou jen rodiče, kterým jsi sežrala děti?"

„Co? To je blbost...já děti nejím...už delší dobu."

„To má být nějaká tvá dieta? Jsi vlkodlak, jsi temná stvůra...proč bys je nežrala?"

„Ze stejného důvodu jako ty." Devon se zastavil, podíval se na Caitlin. Po dlouhé době opět viděl to malé děvčátko, které si hrálo na kupce sena. Vzpomněl si na to, jaké to bylo před tím. Hned tu vzpomínku zahnal. „Pochybuji, že ty myslíš na to, jestli se nažereš pořádně nebo ne."

„Já za to nemůžu...to ty...ty jsi ze mě udělal to, co jsem."

„Kdybych to neudělal, tak jsi mrtvá." Řekl potichu a vydal se dál cestou. Slunce se za nedlouho překulilo a padla noc. Bylo chladno, hvězdy a měsíc zakrývaly černé mraky. Caitlin se usadila do mokré trávy a odpočívala. Dělala, že odpočívá, měla něco, co chtěla Devonovi říct, ale pochybovala, že by ji nechal mluvit...spíše ji trápilo to, že by ji vůbec poslouchal.

Devon šel dál, nehleděl na Caitlin, že odpočívá...věděl, že to nepotřebuje. „Ty jdeš beze mě?" „Celou cestu jdu bez tebe." Tohle bylo nekonečné, oba dva byli stejně tvrdohlaví, chtěli být ti nejlepší. Pomalu se zvedal vítr, byla větší zima, ale vlkodlakům to vůbec nevadilo. Hřál je vnitřní oheň.

„Nemohl bys alespoň na chvilku předstírat, že mě rád vidíš?"

„Hmm...ne, nemohl." Caitlin si jen odfrkla, vstala a pokračovala dále s Devonem v cestě. Došli do menší vesničky a našli nejbližší hostinec, kde se hodlali pořádně najíst. Vybrali si ten nejzapadlejší stůl v hostinci. Hned k nim přispěchala hostinská s bujným poprsím, objednali si pořádnou porci masa. Hostinská jim to okamžitě přinesla a zůstala stát u jejich stolu.

„To bude asi vše." řekl Devon trochu nechápavě.

„Nikdy jsem vás tady neviděla, jste odsud?" ptala se zvědavě.

„Ne, jdeme do města."

„Myslíte do hlavního města?" navázala na Caitlin odpověď.

„Do hlavního? Ale ovšem, jdeme tam za prací, to víte, potřebujeme se už osamostatnit." Nepřestávala se na hostinskou usmívat Caitlin, Devon se jen pousmíval nad tím, jak hostinská jí ty lži doslova baští.

„Jste jen kousek od města, stačí projít touhle vesnicí, jít přes les a narazíte na hlavní město, ale dávejte si tam pozor. Prý se tam teď dějí nějaké potyčky. Není to tak dávno, co tam na náměstí někoho málem zabili, velitel ty chlapi pak pustil, ale věřím, že si s tím princ Daniel poradí." Usmála se na ně a vydala se k již přicházejícím zákazníkům.

„A vidíš, jdeme do hlavního města." Usmála se na Devona a nacpala si do pusy maso. Devon se ušklíbl a pokračoval v jedení.

Po půl hodině měli oba dva prázdné talíře a vstávali od stolu. „Čím budeme platit?" „Ty jsi mě někdy viděla platit?" chytl tmavovlasou dívku a vyběhli spolu z hostince. Devon chtěl být do svítání ve městě, ale Caitlin ho zdržovala. Vřela v něm krev, ale na druhou stranu byl trochu rád, že je tady s ním.

Mezi houkáním sov, otázkami k Devonovi od Caitlin a nenápadným popoháněním té dívky, byl někdo v lese s nimi. Ten někdo je už dlouhou dobu sledoval a Devon to věděl, věděla to i Caitlin, ale nebrali to jako nějakou hrozbu, spíše se chtěli jen pobavit. Sluneční paprsky už začali prostupovat mezi hustými větvemi a dopadaly na mech. Oba dva se vymotali z lesa a před sebou spatřili brány hlavního města. Vešli, stráže ještě dospávali, takže to měli lehčí. Obyvatelé města se postupně začali objevovat na náměstí a rozmisťovat stánky se zbožím. Devon se těžce proplétal mezi přicházejícím davem.

„Caitlin? Caitlin!" křičel Devon po náměstí v okamžik, kdy si uvědomil, že s ním dívka není. Na chvilku se mu rozbušilo srdce, když si uvědomil, že neví kdy ji "ztratil", a že neví kde je ten, který je sledoval. Pak ji zahlédl, jak stojí před zdmi zámku a hledí do výše. Její spletené vlasy jí doslova tančily ve větru. Měla v nich nepatrné vločky, které na ni lehce dopadaly a pomalu se na její teplé kůži rozpouštěly. „Caitlin" obořil se na ni a chytl ji za ruku. Caitlin trošku nadskočila, byla myšlenkami někde jinde. „Tady se to stalo, tady to také skončí, bratříčku." Její oči zažehly plamenem...