Lena

VIII.

„Leno, prosím vás, vezměte to." Mladá pradlena vrazila Leně koš s čistým prádlem.

„Mohla byste tohle odnést Danielovi do komnat?" Lena povytáhla obočí nad oslovením Daniela. Pokud se nepletla, všichni mu říkali princ Daniel. „Ale já přeci..." „Leno, prosím, vůbec nestíhám a madame by mě uškrtila. Prosím." Naléhala pradlenka a tiskla Leně koš. „No dobrá." Odsouhlasila nakonec, ale šťastná z toho nebyla, poslední týdny se jí dařilo Danielovi vyhýbat a teď mu má převléct postel? „Bohové stůjte při mně." Zašeptala a vydala se dlouhou chodbou vstříc svému osudu. Jen aby tam Daniel nebyl.

Její prosby byly vyslyšeny a princ tam opravdu nebyl. „Teď se dej rychle do práce ať můžeš odejít." Vůbec nechápala, proč si povídá sama se sebou. Právě sundávala prostěradlo, když se otevřely dveře.

„Leno?"

„Ehm...hned to budu mít, Vaše Výsosti."

„Leno..." zasmál se „Pro tebe vždy Daniel."

„Tohle asi dost často říkáte služebným, ne?" Vzpomněla si na tu mladičkou pradlenu, která ho také oslovila jménem. „Promiňte." Sklopila zrak, když si uvědomila, co právě řekla. Stála tam v tichosti, v rukou muchlala prostěradlo. Stále na sobě cítila Danielův pohled, bylo jí to nepříjemné. Nejraději by před tím jeho pohledem utekla někam do kouta, ze kterého by nehodlala vylézt. Ticho prolomil nakonec Daniel.

„Proč ses mi ty dny tak schovávala?"

„Já se vám neschovávala." Říkala pravdu, neschovávala se, jen vyhýbala a v tom Lena viděla rozdíl. Daniel přistoupil k Leně blíž. Byl tak blízko, že se stačilo jen nahnout a mezi nimi by nebyl žádný volný prostor. Hluboce se díval Leně do očí. Lena ucítila na svých dlaních ty jeho.

„Můžu přiložit ruku k dílu?" usmál se a vzal Leně z rukou prostěradlo.

„Pokud chcete, tak klidně."

Chvílemi to vypadalo, že pracují, ale nakonec se z toho stala přetahovaná o prostěradlo, následně o polštář a ke konci o deku.

„Danieli." Vyjekla, když jeho vinou spadla na zem.

„Kdybys uměla používat nohy, tak by se ti tohle nestalo." Smál se. Lena si uraženě dala pramen havraních vlasů za ucho a vstala. Posbírala špinavé prádlo. Daniel se náhle v místnosti ocitl sám.

Lena odnesla koš do prádelny. Měla se sejít se svým strýcem a nechtěla ztrácet čas. Vyšla ven zadní branou, nikdo tam v tuhle dobu ani nebyl. Za poslední dny sníh stihl roztát, i když bylo stále chladno. Nikdo nechápal proč tomu tak je. To byl jeden důvod, proč šla za strýčkem.

Z ničeho nic se před Lenou objevila dívka. Měla černé vlasy, podobně jako Lena. Měly i stejnou dýlku. Dívka naklonila hlavu na stranu a začala Lenu obcházet. Vypadala při tom...hladově? Opravdu se Leně zdálo, že na ni kouká jako na kus masa?

„Co tady děláš?" zeptala se chraplavým hlasem, z neznámé oči nespouštěla.

„Mám hlad a ty vypadáš docela chutně." Zavrčela a stoupla si do útočné pózy. Leně se znovu v pravé ruce ocitl její dlouhý meč. Rukojeť uchopila pevně, ne křečovitě. Dvakrát s ním máchla.

„Tohle použiji jako párátko, zlato." Zasmála se.

„Tenhle meč proťal hrdla tolika skřetům, že ty nebudeš výjimka."

„Ale já nejsem skřet, má drahá, já jsem vlkodlak." Tentokrát se smíchem zaútočila. Lena uskočila stranou. Dopadla na všechny čtyři. Neznámá nečekala, až se Lena vyhrabe na nohy a znovu zaútočila.

„Copak? Vlček se nedokáže proměnit?" křikla Lena a znovu uskočila stranou.

„Ještě bys ztuhla strachy. Já tuhé nerada." Dívka vycenila své tesáky, které si to mířili do hrdla Leny. Ta bleskově zareagovala a srazila vrčící dívku k zemi. V okamžiku, kdy se ji chystala propichovat hrdlo, ji někdo srazil k zemi. Byl to další vlkodlak v lidské podobě s tesáky. „Copak se už žádný vlkodlak nedokáže proměnit?" pronesla řečnickou otázku. Mladá vlčice proti ní vystartovala. Ten druhý vlk vypadal, že je trošku zmatený, nevěděl, jestli má také útočit nebo ne. Lena už toho měla dost. Natáhla se levou rukou pro meč, otočila se směrem doleva. Pravou ruku natáhla směrem k dívce. Hrot stříbrného meče se dotýkal hrudi vlka, který překvapením sykl bolestí. Zvedl zrak ke své sestře. Ta byla kousíček nad zemí a držela se za krk. Lena svou pravou ruku více sevřela. Vlčice stěží vydechla. Lena těkala očima z jednoho útočníka na druhého. Oči se jí stále měnily. Drak, elf, mág, člověk. Stále dokola. Černovlasá dívka si toho všimla a usmála se.

„Tak jsem tě našla. Jsi to ty. Já našla toho zkříženýho bastarda." Vykřikla, i když ji to stálo spoustu sil. Přeci jen, Lena ji škrtila.

„O čem to mluvíš?" ozval se ten, který se do toho připletl. Lena se na něho podívala. On dal ruce vzhůru na znamení míru. Ještě si ho pohledem skenovala, než meč spustila podél svého těla, následovala i její pravá ruka. Dívka spadla na zem, rukou si hladila svůj krk.

Mlčky tam stáli jen pár vteřin, než vlčice popadla dech. „Sakra holka, já tě málem sežrala a málem to bylo k ničemu, tahle ta cesta. Devone, představuji ti bastarda, kříženec člověka, elfa, draka a mága královské krve." Lena nebyla schopná vydat ani hlásku. Odkud to ona ví? Kdo je to? Nechápala. „Pojď, promluvíme si." „Caitlin..." Devon zuřil, tušil, že Caitlin s ním nejde jen tak. A ještě víc zuřil z toho, že neví, o co jeho sestře jde a kdo je tahle dívka. Nechápavě zůstal stát na místě, stejně tak i Lena.