cry baby; s. black

'chasing the stars'

"nechoď tak ryc-aaah!" zařvu a dopadnu na zem.

black se uchechtne a zastaví

"nemůžu za to, že máš tak krátký nohy"

"no promiň! moje nohy jsou naprosto v normě, to ty tvoje jsou dlouhý" oženu se po něm, ale on chytí mojí ruku.

"pokud máme spolu vycházet, tak by mělo tohle asi přestat" zvedne jedno obočí a pustí mě a já si naštavně zamručím.

pak mě, ale něco napadne.

rychle jsem se rozběhla a ani ne po vteřině za mnou letěl black.

"co to-argh!" zaskučel a rychle se zvedl.

"tohle je válka"ušklíbl se a neuvěřitelnou rychlostí se rozběhl.

sakra.

"nee-!" dopadla jsem na zadek.

to mě ale nezastavilo od toho abych se hbitě zvedla a rozběhla se o kus dopředu.

tentokrát jsem ale nezastavila a běžela jsem dál a táhla blacka po zemi.

začal se smát a pokoušet vstát, ale vůbec mu to nešlo. byl to celkem vtipný pohled, a tak jsem se začala taky smát a zakopla jsem.

au.

"to jsi zase ty?" ozvalo se za mnoua já jsem rychle vstala a otočila se.

stál tam ten havrspárský prefekt ze včerejška.

"o čem to mluvíš? ještě nikdy jsem tě neviděla" dělala jsem hloupou.

"ale vče-"

"ne, včera jsem byla v tuhle dobu v posteli-"

"se mnou" vmísil se do rozhovoru black.

"ne, nebyla!" obořila jsem se na blacka a omluvně jsem se usmála na toho havraspárce.

"to je mi úplně jedno, ale te jďete do pokojů" rozkázal havraspárec, který si už nenechal překecat, jako včera.

"nepůjdeme, protože jdeme za brumbálem" řekl black a začal mě táhnou od toho havraspárce.

asi bych se ho měla zeptat na jméno.

"jak se jmenuješ?" křikla jsem ještě na něj.

"rickie" ozvalo se.

"už mě může pustit blacku" zavrčela jsem za rohem na blacka, který se ušklíbl a přirazil na zeď.

protočila jsem očima, protože mi tahle pozice silně připomínala situaci při tom debilním kouzlem.

"merline, pusť mě ať můžeme za brumbálem" řeknu mu a pokusím se ho odstrčit, ale black má ocelový stisk

"nechce se mi" ušklíbne se ještě víc a já ještě víc protočím očima.

něco mě napadne.

"hele brumbál!" zapísknu a ukážu do prostoru za něj, který je, dovolím si podoktnout prázdý.

black se otočí a já mu proběhnůod rukou.

"ha!nachytal jsi se!" vysměju se mu a on se nafoukne, ale po chvíli se rozesměje a vstane.

chvíli na něj zírám a pozutuju, jak vypadá.

vím, zní to divně, ale nikdy za těch sedm let jsem si ho pořádně neprohlédla. přece jenom je, ne byl můj úhlavní nepřítel.

to, jak když se smál, tak hodil hlavu mírně dozádu. oči, které měli unikátní barvu se mu rozzářily snad ještě víc než normálně.

"země volá veniće!" zařval mi najednou někdo u ucha a já odskočila.