cry baby; s. black

'my friends dont walk they run'

asi po hodině nevýznamného dřepění na věži astronomické věže jsem se sebrala a slezla dolů a zamířila zpět.

bylo mi úplně jedno jedtli mě někdo chytí, i když je asi jedenáct, možná už půlnoc, ale stejně mě podle mě nikdo nech-

"co tu děláš?" vyštěkne někdo ze stínů hradu.

asi jsem to zakřikla.

otočím se a rozsvítím si hůlkou v ten stejný okamžik, jako ten někdo.

"jdu do společenky" odpovím jednoduše havraspárskému prefektovi.

"teď?"

"ne, včera" protočím očima, protože na tohle fakt nemám náladu.

jako že haló!? právě jsem zjistila, že jsem zasnoubená s mým nepřítelem a nemůžu proti tomu nic, nic! udělat.

"nahlásím tě prof-"

"hele, jsem vystresová tak co kdyby jsi to neřešil"

"ale je to moje povinnost"

"a moje povinnost je být v nebelvírské věži a ty mě právě od toho zdržuješ. co by na to asi řekl profesor kratinot, kdyby se dozvěděl, že ty, jako prefekt mě zdržuješ od toho jít spát po večerce? asi by nebyl moc nadšený.."

"ale ty tu chodíš po večer-"

"máš důkaz?"

"no-asi ne"

"tak vidíš, teď kdybych utekla, tak ani nemáš, jak dosvědčit, že jsem tady chodila po večerce"

"ale-"

"žádný ale, prostě teď půjdu do věže a nic z toho se nestalo"

ani jsem nečekala na odpověď a prostě jsem odešla.

"idiot" zamrmlám a řeknu heslo, ale dáma se mě začne vyptávat.

super.

"co tu děláš v tuhle dobu?!"

"taky vás ráda vidím a fortuna major" zdůrazním heslo a buclatá dáma mi konečně otevře s protočenýma očima.

"děkuju" usměju se ironicky a vejdu dovnitř.

vyběhnu schody do holčiccích pokokojů a během okamžiku jsem v mém a daviin pokoji.

"kde jsi byla?!" vyjekne na mě hned davina.

a výslech asi začíná.

"na věži" odpovím unaveně

"hele, nechci o tom teď, no vlastně nikdy mluvit, prostě se to stalo a já a on se s tím budeme muset nějak vypořádat" povzdychnu si a davina evidentně vycítí, že o tom opravdu, ale opravdu nechci mluvit, a tak nic neřekne a místo toho mě obejme.

a to teď perfektně stačí.

a možná, když se to nikdo nedozví, tak to ani nebudeme muset řešit a možná se na to zapomene.

>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>>

snad ještě nikdy jsem se tolik nemýlila.

ráno jsem vstala a na vše, co se stalo jsem nějakým způsobem zapomněla.

vytáhla jsem davinu z postele, zjistila, že nosí do postele boty, zeptala jsem se jí proč a dostalo se mi odpovědi, že je náměsíčná.

poté jsem klasicky provedla hygienu, ale nikam jsem nepospíchala, protože je sobota.

vylezla jsem z koupelny, znovu vzbudila davinu, která se pak odebrala do koupelny a já se konečně převlékla.