(Happy)end Smrti

Kapitola 4. Změna je život

Luke

Vzbudil jsem se s hodně dobrou náladou, za zpěvu ptáků. Byl jsem mokrý, kvůli rose, která se na trávě zachytávala a tvořila na ní spousty diamantů, co se blyštily ve vycházejícím slunci.

S Jess jsme si chtěli užít krásný večer, tak jsme si přinesli večeři na zahradu. Umí skvěle vařit a já její čínu miluju. Potom jsme si daly deku na trávu a dívali jsme se na hvězdy. Nikdy jsem nebyl tak šťastnej. Říkal jsem si, že bych mohl mojí, teď už snoubence, snídani. Jo nejsem sice žádnej kuchař, ale toasty snad nemůžou být tak těžký.

Tiše, abych Jess nevzbudil, jsem se obul a šel jsem k domu. Ten den všechno vypadalo nějak veselejší a barevnější. Usmíval jsem se do té doby, než jsem si vzpomněl na sen, který se mi v noci zdál.

Stál jsem u našeho jezírka. Voda byla rudá a na hladině se něco pohupovalo. Mrtvola. Měla dlouhé oříškové vlasy a já jsem v ní poznal mojí snoubenku. Díval jsem se na ni a cítil jsem se spokojeně. Jako by to bylo zadostiučinění za všechno, co způsobila. Usmíval jsem se. Vedle mě stála Sofie. Měla strach v očích. Strach ze mě. V hlavě se ozývali hlasy. Tisíce hlasů a jejich ozvěny. Ten hlas nebyl můj, ale byl mi dobře znám. Díval jsem se na hladinu. Na svůj odraz. Nebyl jsem to já. To on. Ve tváři krutý úšklebek a děsivé oči. V ruce držel zakrvácený nůž. Sofie ke mně promluvila tak silným hlasem, že přehlušila všechno kolem mě. Řekla, že jsem v nebezpečí, já i Jess a že si mám dát pozor. A hlas v mojí hlavě, ta ozvěna, která byla hlasitější než požární sirény, kvílela a křičela něco o místě, kde to všechno začalo. Pak všechno kolem mě zrudlo.

Je jen jediné místo, které mě napadá. Půda.

Jess

Protáhla jsem se a posadila jsem se. Bylo nádherné ráno. Krásnější než všechna rána světě. Bylo plné vůni a zpěvu ptáků. Chvíli jsem jen tak seděla a dívala jsem se do dálky. Přemýšlela jsem o všech změnách, co plynou z Lukovy otázky. Po chvíli jsem si všimla, že ptáci přestali zpívat a to byl tak krásný den. Květiny a stromy ale kvést nepřestaly, a proto vůně přetrvávaly.

Jedna z nich mě velice zaujala. Můj žaludek zajásal, jakmile jsem ucítila pronikavou vůni vajíček se slaninou. Že by Luke vařil? Vždyť vybuchne dům. Rychle jsem vyskočila na nohy a hnala jsem se do kuchyně. Vrazila jsem do něj, když zrovna vycházel ze dveří.

„No podívejme, kdopak se to probudil." Řekl překvapeně a dal mi pusu. „Propásla bys, jsi snídani," usmál se.

„Ty vaříš?" zeptala jsem se podezíravě.

„No učit se musím. Nemysli si, já nejsem zase takový nešika," odpověděl a posadil mě ke stolu.

Nechtěla jsem být hnusná, ale...vždyť má problém uvařit i čaj, natož takovou snídani. Ne že by mi to vadilo, ale něco se mi nezdálo.

Pustila jsem se do jídla. Byla to výborná snídaně. Cítila jsem se ale nějak divně, tak jsem se přesunula jenom k džusu.

„Takže kdy bude naše veselka? Za týden má být hezky." Řekl věcně.

Málem jsem se utopila džusem. Zakuckala jsem se a podívala jsem se na něj.

„To jako myslíš vážně?" řekla jsem šokovaně. Asi to vážně myslel, protože se zamračil. To Luke nedělá.

Chvíli přemýšlel a potom řekl: „Promiň, já jsem jenom čekal tak moc dlouho." Sedl si vedle mě.

„Nemyslím si, že bych si rok po Sofiiny smrti někoho měla brát, zvlášť ne tak brzo." Sledovala jsem jeho reakci. Zesmutněl, ale nevěděla jsem, jestli to bylo, kvůli mé poznámce o Sofii nebo kvůli odmítnutí. Bylo to děsivé.

...

„Tak jak mi to šlo?" zeptal se Luke zrcadla.

„Zbláznil ses? Myslíš, že ti to vyjde? Už jednou tě nechtěla a já nevím, proč by to mělo být teď jinak," řekla jsem.

„Protože já mám teď tohle," řekl věcně a přitom ukázal na svoji osobu. Jeho schránka byla velice věrohodná, ale jeho oči nebyli přirozeně oříškově hnědé, ale tmavší. Skoro černé a oči jsou okno do duše. Byl v nich vztek a roztěkanost, ostatně jako vždycky.

„Nemusíš mít zase pravdu, Sof,"řekl a usmál se. Sof byla přezdívka z dětství. Jak blízcí jsme tenkrát byli.