(Happy)end Smrti

Kapitola 8. Poltergeist

Sam
,,Tak fajn. Proč bys chtěl, abych ti šel já za svědka?"zeptal jsem se Luka. Seděli jsme u stolu a popíjeli pivo. Luke pivo nikdy nepil. „To je prosté."řekl a opřel se. Nastalo ticho. Viděl jsem na něm, že se velice soustředí. Naskočila mi husí kůže a ochladilo se.

Luke otevřel oči. Byly modré. Najednou se mi začalo zostřovat vidění a udělalo se mi mdlo. „Nebuď taková bábovka, brácho."ozval se hlas, mě moc dobře známý. Promnul jsem si oči. Myslel jsem, že jsem se zbláznil. Přede mnou seděl Adrian. Prohrábnul si blond vlasy. Usmíval se. Čekal jsem všechny odpovědi, ale tahle mi opravdu vzala dech.

„Co...co tady děláš?"ptal jsem se roztřeseným hlasem. „Jsi rád?"zeptal se posměšně „Z tvého výrazu si nejsem jistý."smál se. „Celkem jo. Přišel ses mstít ze záhrobí?"zasmál jsem se nervózně svému vtipu. Adrian se tvářil naprosto vážně. „Chci jen to, co mi patří, ale pořád mi někdo stojí v cestě."řekl chladně. Začal jsem se bát. Jo chyběl mi, ale žilo se mi bez něj líp. Když udělal, co udělal, mohl bych být na řadě i já.

Viděl moji nervozitu a začal se znovu smát. „Ty to nejsi. Je to ta její úžasná sestřička a úžasný snoubenec."zamračil se. „Můj nejlepší kamarád mě má podporovat."podíval se na mě. Začali se mi potit dlaně. Věděl jsem, co po mě bude chtít. „Musíme se o ně postarat." V očích měl spoustu emocí. Radost, odpor, chlad, nebojácnost, opovržení, ale jedna byla nejsilnější a té jsem se bál nejvíc. Nenávist.
Tamara
Zapálila jsem poslední svíčku. Kruh světla se spojil a byl teď jediným zdrojem. Posadila jsem se do kruhu. Můra mi seděla na rameni. Před sebe jsem postavila věci, které byli nezbytné ke komunikaci s mrtvými. Věc té osoby nejdražší, fotografie a papír se zaklínadlem. Chystala jsem se dvě hodiny. Rituál se musel povést, a proto jsem meditovala a pila čaje na jasnovidectví. Doufám, že to vyjde.

Uvelebila jsem se v tureckém sedu a začala jsem odříkávat ochranné kouzlo:

"Potřebuji sílu a pomoc Bílého světla. Prosím, obklop nás svou mocí."

Vzala jsem do ruky starý megafon a spustila jsem nahrávání. Narovnala jsem záda a snažila jsem se meditovat. Bylo to těžké. Začala jsem se třást, kvůli mému strachu. Můra to vycítila a posadila se přede mě. Uklidňovala mě. Znovu jsem se pokusila o správné dýchání. Začala jsem odříkávat formuli na lístku: „Zesnulá Sofie. Jsme připravení na tvoji návštěvu. Je něco co bys mi chtěla říct? Jak ti mám pomoct? Prosím odpověz."

Zopakovala jsem to znovu, ale nic se nedělo. Začala jsem cítit úlevu, že se dnes s duchem nesetkám. Najednou se na půdě ochladilo. Plameny svíček začaly tančit po zdech a prach na podlaze se začal zvedat. Cítila jsem poryvy ledového vzduchu a nemohla jsem se pohnout. Svět se semnou začal točit a barvy splývat. Zaslechla jsem ještě křik, než jsem ztratila vědomí.