(Happy)end Smrti

Kapitola 10. Netvorova dcera

Půda byla vždycky moje útočiště. Nejen kvůli tichu a klidu, ale i fotografiím a jiným vzpomínkám na rodinu. Krabice jsem prohledávala pořád dokola vždycky, když táta ubližoval mamce. Jednou jsem zavolala na linku bezpečí a maminku odvezli pryč. Slyšela jsem něco o psychiatrické léčebně. Mamka ale nebyla blázen, jen někdy se se mnou bavila o své rodině a vyprávěla mi zvláštní příběhy o jejím životě, které si vymyslela. Alespoň jí táta nebude ubližovat.

Našla jsem další fotku, na které seděl táta jako malý kluk pod stromem s malou holčičkou jeho věku. Nikdy jsem se na ni nedoptala rodičů. Škoda. Chtěla jsem fotografii odložit, ale něco na ni sedlo. Byla to můra s porouchaným křídlem. Měla jsem slabost pro zraněná zvířátka a tak jsem ji vzala na prst. Měla krásná, pruhovaná křídla a na tělíčku malou roztomilou lebku.

Můra poposkočila na mé ruce a snažila se doplachtit k malému zrcadlu na stěně. Vzala jsem můru ze země do dlaně a došla k zrcadlu. Můra znova vyskočila. Čekala jsem, že přistane na zrcadle, ale ona proletěla skrz. Podivila jsem se. Bylo mi jedenáct, takže mám povolené věřit na kouzla.

Prstem jsem se dotkla povrchu zrcadla. Drobné vlnky se rozběhli, jako by to byla voda v našem jezírku. Zadržela jsem dech pro případ, že by to byla opravdu voda. Rozběhla jsem se a skočila jsem.

Ocitla jsem se v tmavé místnost. Přede mnou stálo šest předmětů. U nich seděla můra a dívala se ne mě. „Tak kam jsi mě to zavedla?"zeptala jsem se a chtěla jsem můru znovu zvednout. Začala se ale třást a růst. Formovala se do lidské podoby. Vypadalo to jako můj otec, jen o hodně mladší a ustaranější. Chyběla mu ruka a ve tváři měl smutek, jako by ho někdo měl opustit. „Chci ti ukázat jednu velmi důležitou věc. Možná se ti to nebude líbit, ale musíš o svém otci vědět všechno. Ty věci co tady vidíš, jsou jeho vzpomínky. Ucítíš všechno jako on."řekla ta postava. Už se chtěl vypařit, ale já jsem mu položila jedinou otázku. „Kdo jsi?" „Jsem někdo, komu tvůj otec vzal všechno."otočil se a zmizel. Konečně jsem si mohla prohlédnout všechny vzpomínky. Srdce vyřezané ze dřeva, fotografie, provaz svázaný do jakési smyčky, květina, prsten a list.

Srdce

Vydala jsem se k němu. Byla to mistrovská práce. Hladké srdce z červeného dřeva. Chtěla jsem si na něj sáhnout, ale objevila jsem se ve vzpomínce.

Odhodlání. Ten pocit mě celou zaplavil. Šla jsem školní chodbou plnou skříněk a v ruce jsem měla květiny a malý dřevěný předmět. Zastavila jsem se u dívky, která se opírala o skříňku. Vypadala skoro jako moje máma. Podala jsem jí květiny a srdíčko. Usmála se, já jsem ucítila lásku a zatočila se mi hlava. Ona mi ale dárky vracela zpět. Prý už někoho má...

Ocitla jsem se znovu v místnosti. Srdce ale zmizelo ze svého místa a svíčka, která tan dřív nebyla, se rozsvítila jasným plamenem

Fotka

Když jsem se podívala líp, rozpoznala jsem tři šťastné osoby. Vypadali jako ten přízrak co mě sem dovedl, máma, nějaká její dvojnice a někdo, koho jsem v životě neviděla. Fotografie byla přeškrtnutá tlustou rudou barvou a měla rozbitý rámeček. Chtěla jsem si ji prohlédnout lépe, ale zase jsem se ocitla na jiném místě.

Nenávist. Silný cit. Odmítnutí se beru velmi těžce, ale jak někdo může být tak šťastný v téhle nechutné společnosti. Moje sestřička si užívá cukrovou vatu a moje jediné štěstí je pusinkuje s tímhle idiotem. Já jsem jen kůl v plotě. Jess mě odmítla. Prý má Luka. Miluje ho. Na mě se ohled nebere! Tenhle život je jen bezvýznamná ztráta času. Ještě si vzpomenou.

Tyhle myšlenky mě trhali na kusy. Byla jsem proto ráda, když jsem se vrátila zpět do tmavé místnosti. Fotografie znovu zmizela a rozsvítila se další svíčka.