(Happy)end Smrti

Kapitola 2. Těžké začátky

Luke

„Vážně tam chceš jet? Můžeme přece bydlet i jinde." přemlouvala mě Jess.

„Nechci ji tam nechat bez rozloučení. Dřív bych za ní jet nedokázal." odpověděl jsem. Vzal jsem Jess za ruku. Měla velké obavy, ale i přes to všechno byla strašně krásná.

Už jen pár kilometrů a budu zpátky. Jess se o mě starala a držela mě nad vodou. Jsem jí za to moc vděčný. Alespoň zčásti zaplnila tu díru, kterou ve mně Sofie nechala. Je pravda, že jsme toho společně hodně zažili. To dobré i zlé. Nikdo jiný mi tak dobře nerozuměl. Rodina mi to o moc lehčí nedělala. Měl jsem jít podle nich k psychologovi a nechat se léčit. Jess mě nechala bydlet u sebe, abych nemusel do ústavu. Jo rodiče, nejlepší podpora.

Doufám ale, že Jess tohle stěhování neodradí. Bojím se o ni, o sebe, že mě nechá s kuframa stát v domě, kde se to všechno stalo. Nebo že se jí něco stane. To bych si neodpustil.

Jess zastavila na příjezdové cestě. Dům se překvapivě moc nezměnil. Zdi sice obrostly popínavými rostlinami a dřevo bylo ještě víc oprýskané, ale hezké vzpomínky s hezkými chvílemi a se Sofií vykouzlili ze starého a polorozpadlého domu, útulný domov pro mě a Jess. Ona ale takové představy neměla. Byla sice tak ochotná, že mě sem dovezla a dokonce svolila, že tady budeme bydlet, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že tu nechce být.

Vystoupil jsem z auta a vyrazil cestou k domu. Nedokázal jsem se zbavit špatného pocitu. Moji pozornost nejvíce zaujal velký shluk květin pár metrů před domem. Byli to hortenzie všech barev. Tiše se pohybovali ve větru. Došlo mi to. Vyrostli na místě, kde se zabila. Jako by to byla připomínka. Všeho, co se tady stalo. Jess mě vzala za ruku. Chvíli jsme tam stali.

„Pojď." řekla „pojedeme domů. Na tohle ještě nejsme připravení."šeptla.

„Ne. Musím se přes to dostat a já ten dům nechci prodat."vykročil jsem k domu. Vytáhl jsem klíč. Zámek za tu dobu zrezivěl. Otevřel jsem a dveře táhle zasténaly. Pokoje byli kupodivu ve stejném stavu.

Po chvíli prozkoumávání jsme museli vyhodit spoustu věcí. Moly, mravenci a čas zapříčinily, že jsme museli vyhodit všechno oblečení a potraviny. S těžkým srdcem jsem musel vyhodit Sofiiny věci, ale Jess má pravdu. Tohle je jediná možnost, jak ji všude nevidět. Fotky a korespondenci nechala Jess jen na mě. Bylo mi líto všechno vyhazovat.

Odnesl jsem krabici na půdu. Šel z ní strach. Bál jsem se tady už od dětství, když mě sem děda brával, míval jsem závratě. Teď jsem se hrůzou nemohl pohnout. Tady, tady u toho okna. Ta scéna se mi přehrávala v hlavě. Co ji k tomu vedlo? Zachvěl jsem se a krabici s fotkami jsem postavil na zem. Na půdě bylo slyšet šumění větru a byla tam zima. Otočil jsem se a šel jsem za Jess. Běžel jsem.

Jess stála u ledničky a vyhazovala potraviny. „Proč máte v ledničce polívku v prášku?" ptala se mě s údivem. Podívala se na mě. „Luku, je ti něco?" zeptala se mě ustaraně.

Nevěděl jsem, co jí na to mám říct. Bylo mi špatně. Už přede mnou nestála Jess, ale Sofie. Jen tiše stála. Dívala se na mě mrtvýma očima a měla hlavu nepřirozeně nahnutou napravo.

„Luku."řekla tiše s hrůzou. „Luku. Luku"volala na mě,"Je ti něco? No tak." Stála přede mnou Jess a dívala se na mě vyděšeně.

„Jo jsem v pohodě."odpověděl jsem. Nevím ale, jestli to tak bylo.

...

„Konečně je tady...Já věděl, že přijde..."

Jess

„Hotovo!" zavolala jsem na Luka.

Nebylo by na škodu, kdyby neměl jedinej chlap v okruhu pěti kilometrů strach z výšek. No jo dvě patra to není jen tak. Opravářem střechy jsem se tedy stala já. Nedobrovolně, ale přece. Byli jsme tady už pár měsíců. Nechápu, jak je možné, že na opravu střechy došlo až teď. Všechno jsme povyhazovali, oprášili a opravili. Jestli to můžu oficiálně prohlásit: Moje obavy ohledně duchů, poltergeistů a jiné havěti byli neoprávněné. Díky bohu. Luke mi sice říkal, že se cítí v domě divně, ale stejně se chtěl stěhovat a zůstat tady. Já jsem si už zvykla na vrzaní domu, kvílení v chodbách a bouchání oken. Všechno mělo vysvětlení. Je rozvrzaný, kvůli stáří, průvan se domem prohání, jak se mu zlíbí a navíc ta díra ve střeše. Luke mi to alespoň vynahrazuje. Miluju květiny a on mi je nosí. Každé ráno než se vzbudím. Nádherné kytice hortenzií, co ne a ne uvadnout...