(Happy)end Smrti

Kapitola 3. Štěstí přeje odvážným

„Nemáš tady co dělat a to už dlouhou dobu." ozvalo se vedle něj.

„Přišel jsem si jen pro to, co mi patří."řekl s ledovým klidem.

„Nám už nepatří nic. Ať chceš nebo ne. Smiř se s tím."pokárala ho tiše.

„Když mi k mému štěstí nepomůžeš ty, tak to udělám sám!"

Luke

„Jess? Jess!" volal jsem na střechu. Neozývala se tak dlouho. Je tam celou věčnost. Určitě někde spadla. Možná je zraněná. Nadechl jsem se a běžel k rozviklanému žebříku. První příčka. A další. Můj strach z výšek jsem si uvědomil, až když jsem byl sedm metrů nad zemí. Křečovitě jsem se chytil žebříku.

„Luku!" Jess vyběhla z domu a já jsem byl moc rád, že je v pořádku. Ale to JÁ tady visím sedm metrů nad zemí!

„No tak to zvládneš." podporovala mě. „Dej tu nohu na další příčku a pomalu pojď dolů."

Díky její navigaci a podpoře jsem za pár minut stanul zase na zemi. Jess nečekala, že bych se po tomhle zážitku ještě mohl pohnout. Takže když jsem ji objal, neudržela rovnováhu a oba jsme spadli na zaprášenou zem.

Zadýchaný jsem si ji prohlížel, abych se ujistil, že si nezlomila ruku nebo něco. Ona si mě prohlížela taky. Asi za stejným účelem. Měla zaprášené vlasy, ale i tak byla moc krásná. Měla červené tváře a v jejích modrých očích jí jiskřilo. Miloval jsem ji a teď když jsem o ni měl takový strach, jsem si to uvědomil. Kam jsem dal tenkrát oči...

„Jsi v pořádku?" zeptala se mě. Byla taky zadýchaná z mého úžasného pokusu ji obejmout.

„Já jo" řekl jsem, „ale tvoje vlasy by se měli trochu zlidštit ne?" řekl jsem se zvednutým obočím.

Začali jsme se smát. Ještě že nemáme sousedy. Asi by si o nás mysleli...no...že prostě nejsme normální. Když jsme se dostatečně vysmáli, tak jsme se chvíli jen tak dívali na sebe. Byli jsme tak blízko. Cítil jsem všechno. Voněla nádherně. Jako sušenky.

„Sušenky!" snažila se rychle vstát. Nohy se jí ale zamotaly a spadla zase zpátky na zem. „Úplně jsi mě vyvedl z rovnováhy." nadávala.

Byla tak krásná, když se zlobila. Jednou rukou jsem ji objal.

„Ony počkají. Já ne."pošeptal jsem jí do ucha. Podívala se mi do očí a začali jsme se líbat. Proč jsem si to neuvědomil dřív. Za ní bych vylezl i nejvyšší budovu světa. Asi bych měl udělat věc, co jsem měl udělat už dávno.

Jess

Luke se posadil ke stolu v kuchyni. Já jsem dělala novou várku sušenek. Bohužel ty první už naše malé dobrodružství nepřežily. Chtěla jsem mu je upéct jako poděkování za ty krásné květiny. Dala jsem sušenky péct a sedla jsem si vedle něj.

„Takže už nám nebude pršet na hlavu?" zeptal se se zvednutým obočím. Takhle přesně vypadal dřív. Ještě před tou sebevraždou, před Sofií, bratrem a tak dále. Byl pro mě jediný na světě.

„Znáte tu Jess? Všechno spraví!" smála jsem se.

Luke doplnil:„Znáte tu Jess moji šikulu!" řekl a dal mi pusu na tvář. „Hmm... ty pořád voníš po sušenkách." Podíval se na mě hladově.

„To nebudu já." Vstala jsem a došla jsem k troubě. Vytáhla jsem sušenky. Povedly se. Ostatně jako vždycky. Dala jsem sušenky na stůl. „Luku nejez je." Plácla jsem ho, když se natahoval po sušenkách.

„Řekni, že nejsou pro mě."uculil se a dál se pokoušel dostat k sušenkám.

„Nejsou pro tebe. Jsou pro skřítka, co žije ve stěnách." řekla jsem vážně. Oba jsme vyprskli smíchy.

„No tak" přemlouval mě.

„Ne dokud nevychladnou." stála jsem si za svým. Znenadání mě chytil kolem pasu. Za mými zády si vzal sušenky a dal si ji do pusy a usmál se. No prostě se mi zase vrátil ten Luke, do kterého jsem se kdysi zamilovala.

...

Jsem moc ráda, že je zase šťastnej. Oba. Ale neví, s kým si zahrávají. Mám z toho špatný pocit. Bojím se o ně. Luke byl celej týden hrozně divnej. Asi něco tají. Jak by bylo fajn číst myšlenky, jak v těch filmech.

Neměla jsem co dělat, tak jsem šla do zahrady. Uviděla jsem Luka stát pod obrovskou vrbou. Vypadal nervózně. Zatímco Jess se starala o opravy ve výškách, tak se Luke staral o tuhle zahradu. Dřív to dělal brácha. Byla překrásná. Tak jako dřív. Najednou se otevřely dveře. Stála v nich Jess. Došla k němu. Stáli jsme tu zase všichni tři. Stejní a jiní zároveň.

„Tak co je tak důležitého?" zeptala se Jess. Nejspíš vařila večeři, protože, když šla kolem mě, zavonělo to čínou. Miluju čínu.

„Nikam neutíkej" řekl Luke nervózně. „alespoň ne dřív, než ti všechno řeknu."

„Doufám, že jsi mi neotrávil ty rybky v jezírku, co jsem si koupila včera." řekla zděšeně a když viděla jeho výraz, dodala:"Luku, já jsem ti říkala, ať nedáváš na trávu ten postřik. Jezírko bez rybek není ono."

Luke se snažil nenechat rozhodit. Moc mu to nešlo. Prohrábl si nervózně světlé vlasy.

„Takže."začal „Jess. Jsi to nejlepší, co mě za dlouhou dobu potkalo. Bylas se mnou, když jsem tě potřeboval a odpustila jsi mi, i když jsem dělal špatná rozhodnutí a možná jich ještě pár udělám, takže promiň."

Trhalo mi to srdce a přece mně tohle nikdy neřekl. Nebyla jsem ale naštvaná. Spíš jsem jí záviděla její štěstí.

„Takže jde o odpuštění? Jinými slovy: Rybičky, užijte si cestu do rybího nebe." Jess si dala ruce v bok.

„Pěkná podívaná." ozvalo se za mnou. „Bude moc hezké slyšet ji, jak ho odmítne, protože ona na mě nezapomněla. Proč by se jinak vracela?" řekl až moc přesvědčení sám sebou. Ostatně jako vždycky. Neznala jsem nikoho tak sevědomýho. Dřív tomu tak sice nebylo, ale teď mi byla jeho blízkost velice nepříjemná. Společně jsme tedy scénu sledovaly.

„No o jezírku někdy jindy. To je samostatná kapitola." řekl Luke. Klekl si na jedno koleno před Jess a z kapsy vytáhl malou krabičku. Jess se zarazila. Nebyla sto se pohnout. „Je to velkej krok, ale vím, že život nechci prožít s nikým jiným než s tebou."otevřel krabičku a za svitu zapadajícího slunce se zatřpytil nádherný prstýnek s malým kamínkem. „Dovolíš mi být tvým princem na bílém koni a zrovna teď být nejšťastnějším na celém světě?" zeptal se s očekáváním v hlase. „Vezmeš si mě?"

„Ne samozřejmě že ne, blbče." začal se smát ten za mnou. Otočila jsem se a napomenula ho. Dál se smál. Jess zatím stála. Připravovala se odpovědět. Smích ustal a bylo slyšet jen šustění větví. Všichni jsme pečlivě poslouchali.

„Samozřejmě že ano."řekla Jess se slzami v očích. Lukovi se ulevilo a objali se. Podívala jsem se za sebe.

„Došli ti slova?" řekla jsem posměšně. Byla jsem ráda, že to tak dopadlo.

„Jen si nemysli, sestřičko, že jsem prohrál. Ne. Prohrál jsem jen bitvu, ale válka trvá dál. Donutím ji, aby si zase vzpomněla, na to co mi udělala. A nikdy nezapomene." Podíval se na ně výhružně a rozplynul se ve větru.