D.U.M.B Boy c.f-t.s.

1. Nebudeme mluvit

"Conny zlatíčko pomůže ti." tak zněla slova mé mamky, která byla přesvědčená, že bych se měl někomu vyzpovídat. Ironie, že.

Och. Vy to asi ještě nevíte, že? Jmenuji se Connor Franta a od šestnáctého roku jsem hluchý.

Upadl jsem do depresí a rodiče o tom nechtěli mluvit. Dělali, jako by se nic nestalo a nechali mě v mém světě ticha a útrap, který jsem schovával za knihy.

Rodiče si mysleli, že knihy jsou projev mé inteligence a že až s nimi budu chtít mluvit, promluvím, ale nestalo se.

Jenže... Jednou jsem se zmínil o psychologovi. Napadl mě školní poradce, ale nechtěl jsem chodit na střední hned prvním rokem a už chodit k poradci.

Jsem ten hloupý, hluchý, sedmnáctiletý kluk, který měl odklad kvůli nehodě. Nemusím být ještě k tomu ten looser, co vysedává u poradce.

"Nechci tam." promluvím, když vystoupíme z auta.

Umím mluvit. Nezapomněl jsem to. Do toho dne jsem mluvil kde s kým. Znalo mě spoustu lidí a nedělalo mi to problém. Teď už se sice s nikým z těch lidí nestýkám, ale čtení knih nahlas mi pomáhá nezapomenout normálně mluvit.

"Zlatíčko, jdeme tam ať chceš nebo ne." uchopila mě za ruku a odvedla před ordinaci, která z venku, vypadala spíše jako další dům v ulici.

V čekárně bylo prázdno. Bílé židle, gauč, hodiny a v rohu byla moc pěkná rostlinka. Než jsem se stačil pootočit dál, mamka mi poklepala na rameno a ukázala na dveře, které byly otevřené.

"Ahoj, rád tě poznávám." ukázal mi až moc hubený a vysoký kluk, s hnědými vlasy, které byly úhledně vyčesané nahoru, znakovou řečí.

Začal jsem se potichu smát. Tenhle mi má pomoc? Vždyť nemůže být o nic moc starší než já!

"Já umím mluvit." pronesu s tím nejmenším zájmem, který jsem kdy mohl přednést.

"Dobře, tak můžeme začít." usmál se a potřásl si s mamkou rukou. Otočil jsem se po místnosti, kde co leží.

Přes zeď se táhla hnědá knihovna plná knih a ocenění. Na druhé straně ležel stůl otočený do místnosti a u okna, kde byla obrovská záclona, byl kožený gauč.

"C... Conn..." otočím se za zvukem, který jsem zachytil v naslouchátku. Stál tam sám, bez mamky a zval mě, abych si sedl.

"Takže Connore, je něco s čím se chceš svěřit?" usadil se vedle mě do obyčejného křesla a podložil si loket deskami s papíry. Chabě jsem si odfrkl a přitáhl si své koleno k bradě.

"Snad vám to nevadí." poukážu znakovou řečí, abych nemusel otevírat pusu, ale i přesto musím hnout trochu hlavou.

Hodně lidí si myslí, že znaková řeč je jen pohyb rukou, ale někdy hýbete pusou, hlavou nebo i celým tělem.

"Vím, že si myslíš, že jsem mladý cucák, co tě bude otravovat, ale měj na mysli, že tvoji rodiče mi platí Connore. A věř mi, že to není levné obzvlášť, když ke mně chodí lidé s horšími příznaky něž máš ty. A taky jsem dost starší než ty."

"Vypadáte. Mladě. Vážně.. Ale nemyslím si, že mi pomůžete." ukážu upřímně, co si myslím.

Může říkat doktor jako on cucák?

"Jak to, že neznáš všechna slova ve znakové řeči?" otázka mě zarazí.

Všiml si mých pomlk. Nikdy mě na ně nikdo neupozornil. Neodpovím, jen mlčím.