D.U.M.B Boy c.f-t.s.

4.-5. čtvrtek-pátek

"Jo. Myslím, že máš šanci na úspěch."

I když se to staršímu hnědovlásemu klukovi zdálo divné, věděl, že se mu to nezdá. On si vážně našel někoho, s kým si může povídat, i když by vůbec neslyšel.

"Dost se stydím, ale myslím, že by mě to bavilo. Každopádně díky, asi zajdu k učiteli na češtinu a vezmu si od něj formulář." kývl jsem hlavou na znak souhlasu a rozloučil se s ním před poslední hodinou.

Jde o to, že Tyler pochází z početné rodiny ze čtyř dětí a rodičů, což uznejme, není málo. A když se o jeho o pět let mladší bratr začal projevovat jako hluchý, začal se učit znakovou řeč. Jenže ani na tu nereagoval.

Po dlouhé době se ukázalo, že byl jen líný poslouchat. Což je vtipné, ale malé děti toho prý dělají hodně.

Výtvarná výchova

Upřímně nechápu proč na ten předmět chodíme, když za to máme jen jeden kredit, ale neukázat se tu vůbec by bylo asi horší.

Nevěděl jsem zda umím malovat, ale naší učitelce přišlo jako umění i rozlitá voda na inkoustu.

15:57

Naše rodina se zbláznila. Spíše mamka.

Proč?

Chce vyjet pryč. Nevím kam, ale někam. Sestra potřebuje nové kalhoty a já potřebuju klid, ale zajímá to někoho?

"Connore!"

"Conny"

"On určitě neslyší jdi pro něho Sage."

Ne, tati. Já doopravdy neslyším.

"Počkej," zastavil Brandon sestru "Pohni Connie Frannie!" vykřikl ve chvilce, kdy jsem se s batohem na zádech ploužil z pokoje s nadšeným obličejem.

"Drž hubu, to je jméno pro holku." zavrčím a projdu kolem těch dvou vysmátých obličejů.

"Connore okamžitě se omluv!"

"No jo, sorry. A za trest zůstanu doma, hm?" šel jsem směrem ke svému pokoji.

"Za trest jedeš s námi!" ozval se taťka s vítězným pohledem, načež mamka jen zavrtěla nad jeho myšlením hlavou.

"Nikdo nic nemá za trest! Chci nám všem udělat pěkný den, takže do auta a fofrem." zavelila, a tak se i stalo.

Hned než jsme vyjeli z ulice jsem si vzal iPod a začal listovat v playlistu písniček.

"Fajn každý máte dvě písničky."

Byla to tradice. Každý, když se někam jelo, měl na výběr dvě písně, co mohl pustit. No pak tu byl táta a ten jich měl asi dvacet.

Pustil jsem tam doopravdy to, co jsem poslouchal já a nemyslím si, že by to někomu lezlo krkem. Neposlouchal jsem moc odlišnou hudbu.

Opřel jsem si hlavu o okénko a díval jsem se na ubývající se kilometry. Nevím proč, ale najednou na mě všechno spadlo a mě se chtělo brečet.

Ptal jsem se sám sebe co mi je... Jenže jsem si nedokázal nijak odpovědět.

Co pak budeš jako holka ve svém týdnu Connore?

V duchu jsem na sebe křičel, že nejsem žádná citlivka a ať se uklidním, že mi přece nic není, ale dohnal jsem to do bodu kdy jsem nechal z oka vypadnout jednu neposlušnou slzu a ostatní rozmrkal.

A teď ti je fajn, hm?

17:15

"Dobře. Chcete si dát čas za jak dlouho se sejdeme nebo se budeme držet u sebe?"