D.U.M.B Boy c.f-t.s.

9. úterý a dny co si nepamatuji

Už je to nějakou dobu, co jsem se jen tak protloukal školními dny a dny, kdy jsem vysedával s mým novým kámošem Troyem Sivanem. Spíš měsíc, ale nejsem kalendář...

Oh a Tyler! S Tylerem jsem se taky dost sblížil. Nebyla mezi námi přehnaná komunikace a to se mi líbilo. Byl jiný, ale přeci jen sám sebou a to se mi líbilo.

Nikdo z nás si nelezl do soukromí, když k tomu nebyl důvod a nestáli jsme si za zadkem 24 hodin.

No a teď tu sedím, v ordinaci a říkám si, do čeho jsem se navezl.

"Ta soutěž bude sedmnáctého tenhle měsíc," dal jsem na jeho radu a nakonec se zúčastnil běhu na dlouhou trať.

"Myslím si, že to je pro tebe dobrá cesta, Connore. Odreagování je skvělá věc a v podobě sportu to nikdy neuškodí."

"Hm..."

"Víš, pokud tě to nezajímá, nemusíš to dělat."

"To je otočená psychologie?" odpovědí mi bylo dlouhé povzdechnutí.

"Řekni, proč sem chodíš?" nevěděl jsem, co říct, ale krčit rameny jsem nechtěl.

Stejně jsem to udělal.

"Jen tak to nebude. I přesto mám pocit, jako bys věděl všechno líp. Nabízím ti pomoc a ty ji odmítáš. Snažím se, tě poznat a vždycky mi odpovíš nějakou hlubokomyslnou otázkou!" přimhouřil jsem oči a hlavu přikrčil více do rudé mikiny, která nesla žluté logo našeho školního týmu.

Nevěděl jsem, že to tak vnímá. Všechno, co řekl, byla pravda. Věděl jsem všechno, co na mě zkouší. Nebo... Aspoň jsem si to myslel. Též jsem si, ale myslel, že by se mnou měl mít více trpělivosti.

Jeho obličej se rázem změnil do unaveného a vrásčitého. Promnul si levou rukou čelo a pravou odložil desky i s perem na hnědý stolek vedle křesla, ve kterém seděl.

"Je těžké se svěřit někomu, koho sotva znáte. Vím, že mi pomáháte, jen mám strach, že vám něco řeknu a vy to pošlete dál, jako moje mamka," mamku jsem miloval, ale fakt, že byla ta největší drbna, co se týče naší rodiny a nic u ní nezůstalo v tajnosti, to dost kazil.

"Proč jsi to neřekl o něco dříve?" mile se usmál, "o to jde...nemusíš se bát. Všechno, co mi řekneš, zůstane jen mezi námi, fajn?" předklonil se a nabídl mi malíček, jako by nám bylo osm.

S tichým souhlasem, ale podivnou myšlenkou, co tohle má znamenat, jsem jeho gesto zopakoval. Nějaký nový druh psychologie?

17:39

Povídali jsme si dlouho, nevím kolik minut nebo dokonce hodin uběhlo, ale venku se rozsvítila jedna z pouličních lamp a tehdy mi přišlo divné, proč tu se mnou sedí tak dlouho.

"Vy nemáte dalšího magora na sezení?"

"Proč tohle děláš?"

"Co?" zvedl jsem obočí.

"Říkáš jim magoři a přitom tu sedíš taky. Proč si tak ubližuješ?" těžce jsem polkl a dost hluboce se nad sebou zamyslel.

Vždycky mi tak nějak přišlo, že jím jsem. Věděl jsem, že jsem Connor Franta. Jenže magor a jiné seděli k mému jménu stejně jako Franta.

Teda... Uh, ten chlap mi dává.

"Omlouvám se."

"Tu omluvu dlužíš sobě," chvilku bylo ticho, které vyrušilo až jeho klapaní podpatků od bot.