D.U.M.B Boy c.f-t.s.

15. Cry baby

Dnes jsem ležel jako největší troska v posteli a každý kousek sluníčka, co se dostal přes žaluzie do pokoje, jsem měl chuť zničit.

V půlce školy jsem si zavolal domů a taky domů odešel. Bylo mi tak zle a byl jsem vzteklý, jak otřesně mi třeštilo v kebuli. Též ospalý a nikde mi nepřišlo dostatečně zatemněno. Přišlo mi, že mi je obrovská zima a kolena jsem měl natolik schoulená pod peřinou, až mě bolela kolena.

Občas za mnou přišla mamka a podala mi sklenici s pitím, protože jsem měl pocit, jako bych nepil už týdny. Jenže po dvou litrech čaje, spánku a neustálého courání na záchod, se mi začalo dělat dobře, když jsem si otevřel okno a hluboce se nadechl. 

Pokud jsem něco zanedbával, tak větrat. Bylo to divný, uznávám, ale mám rád svoji teplotu pokoje a tak občas prostě zapomenu na nějaký čistý, chladnější vánek. Z okna jsem slyšel odjíždět auto z příjezdové cesty a tak mi bylo jasné, že mamka odjíždí a sourozenci teprve přijdou. 

Dlouze jsem se nadechl a odešel sestře do pokoje. Nikdy jsme k sobě nebyli nepříčetní, když jsme k sobě šli oprávněně, ale vidět mě teď, když není doma, určitě by mě zabila. Od jisté doby, kdy jsem ji nachytal při očumovací činnosti s jejím klukem, si dává větší pozor, koho do pokoje pouští. Jako kdyby u ní člověk měl něco najít 

Vytáhl jsem ji z pod postele klávesy a zahrál na ně pár tonů. Paradoxně na ně ségra hrát neumí. Umí jednu a půl skladby a to jen kvůli tomu, že jsem ji donutil se je naučit. Byl jsem do kláves a piana blázen a potřeboval jsem to někým sdílet. 

Znovu jsem zopakoval pár tonů ze stupnice a odložil svoje naslouchátko vedle sebe. Hrál jsem podle paměti a broukal si melodii místo toho, abych ji slyšel. Tupě jsem zíral na klávesy a hrál snad tu moji nejoblíbenější písničku, co jsem uměl. 

Klávesy se skoro při hraní skoro neměnily, ale po jisté chvíli jsem věděl, že musím sjíždět z rytmu, ale bylo mi to jedno. Tloukl jsem do kláves, hrál a zase hrál melodie, které občas nezněly, jak by měly. Jenže mi to mohlo být fuk. Nebyl jsem si jistý, zda to hraju správně. Nebyl jsem si jistý ničím. Už jsem ani nevěděl, co hraji, ale přišlo mi, že takhle si připadal každý klasický génius a blázen v jednom. 

Vybil si vztek na všech těch notách a když se hluboce nadechl, zabořil hlavu do kraje sestřiny postele. Dýchal nahlas a počítal si v hlavě, aby se uklidnil... Při všem tom tichu v jeho hlavě začal vzlykat. Brečel nahlas, ale jen pár vteřin, než mu došlo, že nemá vůbec páru kolik je. 

Může tady být brácha nebo táta. Kriste, prosím, jen to ne.

"Je tady někdo!?" zakřičel jsem po domě a zasunul piano na své místo. 

S naslouchátkem jsem se vydal do všech pokojů a když jsem věděl, že tu nikdo není, setřel jsem si všechny slzy a zalezl do pokoje. 

"Seber se trochu. Uklidni se a nebreč. Všechno je fajn." Pochodoval jsem po pokoji a máchal kolem sebe rukama, abych se trochu protáhl a vzpamatoval se. 

Ví se, že s pláčem odplave veškerý stres a já tomu strašně chtěl věřit, protože jsem začal cítit, jak bolest hlavy ustupuje.

19:23

pink_bunny: když si představím, že má být to večerní studium v knihovně, tak se mi chce zalézt do nory

Cokkie: Nemusíš tam přeci chodit. Plus... může to být zábava. Nespíš ve škole každý den:D

pink_bunny: to sice ne, ale představa, že se dívám na válečný film v pátek večer a do toho si ještě půjdu společně číst, s nějakou prvačkou do knihovny, o broucích nebo jiných blbostech, mě fakt nebere.

Cokkie: můžeš si číst místo s prvačkou, s prvákem.

pink_bunny: nemyslím si, že bych s tebou skončil jen nad rozečtenou učebnicí

Cokkie: pojďme si nějak naznačit, kdo jsme...

pink_bunny: Cookie...

Cokkie: Prosím! Chci si aspoň představit, jak by vypadal můj spolužák na čtení encyklopedie hmyzu.

pink_bunny: mám metr a osmdesát jedna cenťáku

Cokkie: ouč. mám o 11cm méně.

"Conny!" Vešla mi do dveří mamka. "Už je ti lépe, jak vidím." Koukla mi vyčítavě do rukou, kterých jsem držel mobil. 

"Popravdě, mě bolí oči."

"Víš co?"

"Co?"

"To máš z toho mobilu, jak furt do něj čučíš." 

"Hááhhaah," zaskuhral jsem nahlas a zahrabal se do peřiny. 

Tyhle řeči ne. 

"Běž si lehnout, ať ráno vstaneš, přeložila jsem ti schůzku s panem Sivanem." 

"Kecáš, né, mamko, prosím..." Jako malé dítě jsem se začal převalovat a tahat se za konečky vlasů. 

"Nic nezkoušej a spi už. Vyhýbat se mu nebudeš."

pink_bunny: prcku

pink_bunny: i když je to roztomilý

Cokkie: Prý bych měl jít, ale nějak se mi od tebe nechce.

pink_bunny: aw, budeš mít zítra nějak náročný den?

Cokkie: No, jak se to vezme. Spíše jo.

pink_bunny: tak běž. můžeme si napsat třeba ráno, ve škole, odpoledne. vlastně můžem furt :D

Cokkie: To je snad poprvé, cos použil velké písmeno

pink_bunny: jsem strašně líný zapnout caps lock. Štěstí že občas nezapomenu čárku :x

Cokkie: ha ha. to jo

...

...

...

Uživatel Cokkie je offline.

Strašně bych chtěl vědět, kdo jsi...

Jaké jsou vaše pocity z anonymního spolužáka? Fandíte mu nebo čekáte na důvěrnější momenty? Sherlocka nesleduji, kdyby někoho podle písničky, napadla tahle otázka. Ale playlist s klasickou hudbou ano, so... Snad mi to psaní půjde od ruky dál a uvidíme se zase příště:) Rozhodně pište názory! Na vaší interakci se příběh postavil...

Věnováno všem, kteří mají činnost, která je baví a naplňuje.

×