¥My life limits

...

Odešel..a já seděla na nemocničním lůžku, jestli se mu tak v jeho stavu dalo říkat a koukala do zdi..

Přišel nějaký muž ke dveřím, otočila jsem hlavu a mé oči si ho celého prohlédly. Měl šedou uniformu, řekla bych mírně zašpiněnou od hlíny, černé boty a brýle..černé brýle i skla byly černé.
Stál nehybně u mých dveří a koukal na mě. V duchu jsem byla vystrašená, protože mě furt jen pozoroval a vůbec se nehýbal. V tom se z vedlejšího pokoje ozvala rána, jak kdyby někdo upadl na zem nebo co. Rychle jsem zkusila zjistit co za ránu to bylo, neboli co ji způsobilo..
Stoupla si na postel a okýnky se o to pokusila..
Když jsem ani tak neměla zdání co by mohlo ránu způsobit, otočila jsem se zpátky ke dveřím.Ten muž, ten muž je pryč! Zamrazilo ve mě. Projela ve mě myšlenka z pocitu, že to možná on byl za ránu odpovědný. Přece jen jsem ho zpustila z očí, což byla chyba. Z polohy v leže jsem si sedla na lůžko a skrčila se. Nohy si přitáhla k sobě a obejmula je svéma rukama. Bála jsem se, nevěděla jsem co dělat, kde jsem, kdo jsou vůbec tito lidé a ta z nejhlavnějších otázek, proč mě tu drží.. Z přemýšlení mě vytrhlo vrznutí kliky a následné otevření dveří.. Do místnosti kde jsem byla vztoupil ten chlap, který před tím stál u mých dveří a na vozíku vezl asi dvanáctiletou dívku.. S vozíkem zastavil u postele která byla vedle mě.
,,Dojde i na tebe, však ty nám řekneš vše.. ne jako tahle.."
Odešel.. Zamrazilo ve mě ještě víc a na těle se mi objevila husí kůže a vůbec ztěží jsem dýchála. Na co dojde?? O čem to mluvil? Rychle jsem vztala a šla za tou neznámou dívkou. ,,Jsi v pořádku?" to bylo asi první jak mě napadlo zjistit její stav..
,,Uteč" odpověděla
,,Jak uteč, proč?" nevím o čem mluvila, co se jí stalo?
,,Uteč, dokud ještě můžeš.." po těchto slovech omdlela.
Vzala jsem jí rychle z vozíku a položila na lůžko vedle mě. Asi po třech hodinách se probrala. ,,Nechte mě! Nechte mě už jít!!" zakřičela a odsunula se ode mě několik centimetrů. ,,Ale já ti neublížím, jsem Anie. A ty? Jsem na tom stejně jako ty, ještě před chvíli tě přivezli.
,,Anie?" řekla vyděšeně
,,Ano"při této odpovědi se na mě podívala.
,,Uteč.." a z očí ji ukápla slza a po nich následovaly další.
,,Ale notak..Jsem Anie a ty?" snažila jsem se ji přivést na jiné myšlenky a zároveň se seznámit. Její spojenectví by mi určitě pomohlo.
,,Jassie" jen to z ní vypadlo, upadla.
,,Jessie co se děje?" rychle jsem se k ní přesunula blíž a zvedla ji. Jenže Jassie už se mnou nebyla..
Tak jsem ztratila jediného "přítele",kterého jsem v té hrozné situaci měla. Položila jsem ji celým tělem na lůžko. Nejdřív jsem ji položila a pak chtěla zakrýt, ale.. Co to máš na ruce.. Co to.. Měla tam hvězdičku tak jako já, proč jsme ji tam měly obě??