NEMÁŠ NA VÝBĚR [Avengers]

8. Povědomý hmat

BLACKIE

Díky háku jsem se dostala na -mě už známou- římsu ke sklu které mě dělilo od obýváku Tonyho Starka. Nožíkem jsem zajela do skla. To se ale netříštilo ani nepraskalo. Bylo jako horké máslo a hodně ostrý nůž. Díky bože za Vesmírnou sůl, pomyslela jsem si a dokrojila jsem do okna malý čtverec. 

Šťouchla jsem do něj a vešla jsem do obýváku. Stále mě nezastavoval žádný alarm ani obrana domu. To začínalo být podezřelé, ale nechala jsem to být. Kochala jsem se totiž velikostí místnosti a luxusu kterému se Starkovi muselo dostávat. 

Najednou se mi zdálo že slyším kroky. Rychle jsem si upravila masku a sáhla jsem si za opasek kde na mě čekali další nožíky s písmenem. Původně na nich měla být napsaná moje přezdívka od táty 'Blackie' , ale nakonec dávají všechny písmena dohromady jméno Ben Black. Jméno našeho táty, poslední nůž, poslední třešnička na dortu ale nenesl písmeno, ale datum. 21. prosince 2012 . Ten den jsme já a Drake přišli  tátu, poslední zázemí a pocity lásky a bezpečí. Ten jsem dneska dala za úkol Drakeovi vyrobit.

Už jsem neslyšela kroky, ale hotový dusot nohou. Čekala jsem že tu někdo bude, ale že se vrátí od Empire State tak brzo sem .. No čekala jsem že budu mít víc času. Všechny zbylé nožíky jsem si zakasala zpět za pásek a vzala jsem jeden s písmenem C. První instinkt byl vzít nohy na ramena a utíkat od Stark Tower Dost daleko, ale já tam zůstala stát jako přikovaná. Ne proto že bych byla tak statečná, ale protože jsem měla takový strach. A pak se dveřích objevil Barton. 

Najednou mě opustil strach a zaplnila mě touha po odplatě. Odplata a pomsta za smrt táty, za to jak teď musí Drake žít. Za to co všechno musíme udělat aby jsme vůbec mohli normálně fungovat.

BARTON

Celý unavený a zmatený jsem s ostatními přijel k Tonymu a rozhodl jsem se jít si pro vodu. Tony celou cestu popisoval co mu dívka v nemocnici řekla. Musel jí přemlouvat aby hru hrála s ním a chvilku dělala že Tony je opravdu její snoubenec. Jmenovala se Audrey a s Angelem se seznámila před školou. Nebyl nějak oblíbený a Audrey to bylo líto, začala se s ním jako jediná bavit a Angel začal mlít žvásty o čisté duši . Jako jediná nedala na předsudky a skamarádili se, a potom jí Angel unesl a chtěl jí obětovat. Pro co, nikdo neví, ale prý už to musel někdy udělat.
Jak hrozný osud být napíchnut na Empire State Building a čekat jestli si 'bůh' vezme tvoji duši nebo ne.

Povzdechl jsem si a vkročil jsem na schody co vedly do obýváku, a najednou jsem se koukal do cizích očí. Přímo uprostřed obýváku stála ona, budeme jí říkat dívka v černém, a dívala se přímo na mě.

"Jak?-" nenechala mě to dokončit a skočila po mě. Nestihl jsem uhnout, takže mě zasedla a podívala se na mě. Viděl jsem jak se jí leskly oči, měla v nich slzy a potom vztek. Nefalšovaný a čirý vztek. Trochu mi připomínala Natashu. 

"Koho si byl zmrzačit dneska?" pozvedla jedno obočí, ale s odpovědí nečekala. Bylo mi proti srsti jí uhodit, ale vykopl jsem nohama abych jí ze sebe dostal. Cuklo to s ní a postavila se, ale neupadla. Podíval jsem se na její lýtko, přes látku jsem nic neviděl, ale nevypadalo to že s tím něco má.  Ale ona nevypadala že by s ní vůbec někdy něco otřáslo. Jediná známka by byla slza co se kutálela přes její masku která zakrývala půlku jejího obličeje. "Proč?-" znovu mě to nenechala doříct a přitlačila mě ke stěně Tonyho obýváku. 

"Na to samé se můžu ptát i já.." zašeptala a bodla mi přímo vedle obličeje další nožík. Lekl jsem se a odhodil jsem jí od sebe. Znovu se postavila jakoby to s ní nic nedělalo a přiblížila se k oknu. Všiml jsem si malého otvoru, neříkejte mi že se tím protáhla.
"Co chceš?" zeptal jsem se zaraženě. Pak jsem si uvědomil svojí slabost a rozeběhl jsem se za ní. Podkopl jsem jí koleno, ale ona v rychlosti zase stála na nohou a smála se od ucha k uchu. Pověsila se na mě a v jednom okamžiku byla přede mnou, v druhém za mnou a kroutila mi ruku za záda. Pak mě kopem shodila k zemi. 

Tenhle chvat mi byl odněkud povědomý, jen vědět odkud. Vymrštil jsem se na nohy, ale když jsem otočil hlavou, nečekala mě rána pěstí ale rovnou botou. Do nosu ..

"Sakra." ulevil jsem si.  Záhadná se ke mě naklonila a pošeptala mi do ucha: "Já nebudu útočník." Pokusil jsem se jí chytnout alespoň za vlasy ale už jsem viděl jenom jak dívka v černém proskakuje na římsu a díky háku překonává vzdálenost mezi budovami. Utekla, zase. "Do háje!" zaklel jsem a kopl jsem do gauče.