Dopisy pro Julii ✔️

Myšlenka první

Šel jsem s Julií, která mě pevně držel za ruku pro výsledky do nemocnice. Věděl jsem, že nebrečí jen proto, aby vypadala silná.

Snažila se vypadat silně, ale jediné, co z toho vyšlo, byly grimasy, které ji pohrávaly na tváří, stiskla mě pevněji. Nevěděl jsem, že mají holky tak silný stisk.

Nemocnice byla celá bílá a na chodbách seděli šťastní i smutné lidi. Zdraví, ale i hodně nemocní lidé. Bohužel, nemocnice jsem nesnášel snad ještě více jak Julie. I když... Všichni tu ale byli potichu. Ticho kazily jen naše hlasité kroky. Na stěně vysely obrazy různých významných doktorů, které ale já vůbec neznal.

Myslím, že Julie na tom byla stejně. Když jsme došli před oné dveře, tak se Julie zastavila a zabořila svou hlavu do mé hrudi.

,,Já se bojím." Zašeptala mezi vzlyky.

,,Nemáš se bát čeho. Budu a jsem tu s tebou. Nic se nestane, neboj." Odpověděl jsem jí a políbil do vlasů. Zavrtěla se a odlepila se od mé hrudi.

,,Dobře." Řekla a já jsem otevřel dveře. Oba jsme vstoupili a doktor k nám zvedl hlavu. Tvářil se znuděně a popotáhl si brýle více ke kořenu nosu. Ani jsme nestačili pozdravit. Doktor se hned ujal slova.

,,Sedněte si. Nemám moc času a mám moc pacientů, takže rovnou přejdeme k výsledkům. Rakovina, co máte, se vyléčit dá. Budete ale muset podstoupit chemoterapie a pak jít na operaci." Schrnul to rychle a já viděl Julii, které se do očí hnaly slzy. Vím, že byla šťastná, ale milovala svoje vlasy a teď je mít už nebude...