Prolog, část 1.

49 2 0
                                    


Teplé paprsky zapadajícího podzimního slunka se odrážely od oken rodinného domu za plotem, v ulici. Zlatavá obloha se tu a tam skrývala za růžovými červánky nebo karikaturami sousedních domů anebo stromů v ulici. Jemné klapání bot se rozléhalo tichou ulicí spolu se zpěvem ptactva. To zrovna domů odcházel mladý student Pavel Kamenský. Při představě všech jeho povinností, úkolů a toho zpropadeného nedostatku času hlasitě povzdechl. Trápila ho i jiná věc, jeho nejmilejší ho před půl rokem opustila. Věděl, že je to dlouho a ty rána by již měla být pouze malinkou skulinkou v houževnatém srdci mladých lidí, on však tu dívku miloval... Poznali se kdysi na jednom čajovém večeru, které pořádal jeden zájmový spolek, kterého byl Pavel členem. Od té doby tam chodil skoro pravidelně, jen aby ji mohl spatřit. Po pár týdnech ji pozval ven. Byl slunný květen a on ji vedl rozkvetlou mandloňovou alejí. Tam si také při dalších schůzkách dali svůj první polibek. Byla to milá blondýnka a snad všichni kluci z okolí po ní toužili. To se jim také vymstilo. Dívku zaujal mladý Američan, vskutku bohatý, jak mu poté řekla. Odjela s ním do Ameriky a jeho to úplně zničilo. Každičká věc, s čím měla co dočinění, mu ji připomínala. Mandlové květy, samotná alej, vůně jejích vlasů ve větru anebo její oblíbené věci. Třeba knihy Charlese Dickense? Nebo snad ovocný čaj? Ano, přitom všem on trpěl. Trpěl kvůli lásce. Tolik si ji přál. Přeci nechtěl tolik, jen jednu milou dívku, to se ovšem zdá jako příliš mnoho.

Známý plot, dvířka a klíčová dírka. Konečně doma! Rodiče byli, jako obvykle, plně zaneprázdněni, a tak jen pozdravil a odešel do svého podkrovního pokoje. Měl to tam rád. Sic měli maličký domek, zato útulný byl velice. Jeho pokoj o to víc. Stolek, na něm lampička, skříňka a v ní knížka, postel, židle, okno a to vše v uplých oranžových stěnách. To okno měl rád ze všeho nejvíc. Byl to vlastně vikýř a bylo z něj vidět na celou ulici. V noci, když bylo jasno, v létě viděl hvězdu Večernici, jak pomalu zapadá za obzor a také mohl každý den vidět západ slunce. U okna měl malý dalekohled, to kdyby pozoroval ptactvo na sousední zahradě. Ale na to mu chyběl čas. A tak se pustil do každodenního učení. Nebo snad mučení?

Ve stejnou dobu přicházela mladá Judita Janová do svého bytu. Bydlela v jednom z činžovních domů uprostřed města. Právě se vracela ze své brigády, vypomáhala restaurátorům v místní galerii, a také ze školy. Když přecházela poslední přechod před domem, zasnila se, jak moc se těší na svůj hrnek horkého kakaa, které si hned po příchodu domů udělá, jak si napustí vanu, sice malou, ale plnou bublinek a celá se do ní ponoří a odpočne si...konečně. Otevřela vchodové dveře a těšila se, až se její přítel vrátí z poznávací stáže ve Francii. Pořídila mu ji k Vánocům, neboť na ni dlouho šetřila. Moc si v galerii nevydělávala, ale přesto mu to koupila. Její přítel, David, stále říkal, jak rád by viděl Paříž. Pod vánočním stromkem jí slíbil, že ji tam jednou vezme. Těšila se na to, až oba dostudují, budou pracovat a pak se třeba jednou vezmou. Že jednou převezme jeho příjmení a stane se jeho ženou. Že jednou bude jeho ženou... Nechávala se unášet fantazií o překrásné budoucnosti, jež by ji mohla s jejím spolubydlícím čekat a zastrčila klíček do dírky.

Pavel již několikrát prolistoval učebnici plnou orgánů nejrůznějších živočichů od buněk až po savce. Neměl to rád, přestože tento obor studoval. „Veterino, ach ty jedna proradná...!" zanadával a hodil učebnici na zem. Ještěže měl pracovní stolek u okna, pohled ním mu hned zlepšil náladu. Nejprve mu slunce nad obzorem sice oslepilo tvář, ale po chvíli si oči zvykly. Venku bylo ticho. Ani nejmenší vánek tu nevál, a tak se zvedl a šel si do kuchyně udělat si čaj. Aspoň přijde na jiné myšlenky. Jenže na ty špatné. Pohlédl na krabičku jablečného čaje se skořicí. Ano, přesně ten pil se svou milou blondýnkou, Andreou. Přísahal by, že v době, kdy mu byla věrná, by za ni položil život. Dnes už si tím tak jistý nebyl. Pomyslel, jak se teď asi má. „Už by mi to mělo být jedno." Procedil mezi zuby. Vytáhl hrnek a sáček do něj vhodil. Z okna v kuchyni viděl, jak je slunce již skoro úplně za obzorem. „Další den je za mnou." Pomyslel si. Den za dnem ta bolest byla menší a menší. To je dobře. Pomalu hojící se rána, na kterou je dobrý jedině čas. Konvice se dovařila. Zalil si čaj a vzal ho do svého pokoje nahoru po schodech. V polovině schodů si uvědomil, že zapomněl cukr. Otočil se a potkal maminku. Ta se jen usmála, aby mu dodala naději, protože si všimla zachmuřeného výrazu svého syna. Maminku miloval. Ani tu Andreu neměl tolik rád. Došel do kuchyně zpátky, vzal si kostku cukru, hodil ji do hrnku a odkráčel do pokoje. Cestou sledoval vlnící se hladinu horkého nápoje, obzvlášť pak, když šel po schodech. Otevřel dveře, prošel je a zavřel. Hrnek pohodil na skříňku a lehl si na postel. Na chvíli si zavřel oči a vybavily se mu všechny žaludky krávy. Znovu je otevřel, protože si na něco vzpomněl. Ach ano! Přece na učebnici na zemi. To ho nutilo vstát a zvednout ji. Takže to udělal. Je až skoro neuvěřitelné, jak se i taková hloupost zdá těžká, namáhavá a přece je třeba ji udělat. Posadil se na postel a všiml si, že se setmělo. Slunce již zapadlo, a tak rozsvítil lampičku a dal se do opětovného čtení.

Klíčkem mírně otočila až uslyšela cvaknutí. Ještě jednou to otočila, ale to už nešlo. Vždyť si zámek zamyká vždy na dva západy, proč teď na jeden? Asi ráno moc spěchala. Vešla dovnitř. Podle svého zvyku pohodila tašky v obýváku a šla do koupelny, umýt si ruce. Jenže, co to je? Vešla do obýváku, pohlédla na svůj gauč a uviděla na něm hromadu peřin. Ne, to není hromada peřin.
Proboha, Davide. Někdo na nás kouká! Říkals, že budeme sami!" ozval se dívčí hlas zpod peřin. Byl stejně udivený, jako byl ten Juditin.
Davide?" Podivila se tedy i ona, přestože nebyla schopná jiného slova. Velký peřinový kolos se posunul a odhalil dvě nahá těla.
Jud-it, víš, mys-lel jsem, že budeš ještě pryč.." začal koktat David. Judit se k nim otočila zády a až teprve teď si všimla všude poházeného oblečení.
Ach bože! To je dost trapný." Ozvala se holka, která se právě snažila dostat ze sevření Davidových končetin. Oba byli rázem úplně rudí. „No, tak já asi půjdu, Dejve." Řekla blondýna, když se konečně dostala ke své podprsence. „Zavolej!" usmála se a už byla skoro oblečená. Judit právě pěnila doslova jako soda. Když se blondýna dostala z bytu, bylo slyšet jen klapání jejích vysokých podpatků.
Takže...jak bylo v Paříži?" zeptala se ironicky Judit. Otočila se a všimla si, že David jen tak sedí zakryt pouze peřinou a kouká zarytě do jejích očí.
Jude, já... promiň. V Paříži jsem ji potkal a zamiloval jsem se... myslel jsem, že dneska přijdeš později a tak hned, když jsem s ní přijel, s An, tak jsme šli sem a.." sklopil hlavu a natáhl se po tričku.
Nemusíš mi to už vysvětlovat. Slyšela jsem dost." Řekla a probodala ho pohledem. On se stihl rychle obléci, už si zapínal pásek u džínů.
Bude lepší, když už radši půjdu.. zítra si dojdu pro věci." Zkonstatoval smutně. V Juditiných očích se tvořily malé kapičky, které padaly jako jarní déšť, pomalu a s rozvahou. Jen, co se zakřáply dveře, jarní deštík se proměnil v silnou průtrž mračen a ta trvala snad celou noc.

Lásku hledej v oblacíchKde žijí příběhy. Začni objevovat