Lásku hledej v oblacích

Část 3.

A tak, jak vítr párkrát zafuněl, přehnalo se pár přeháněk, vykouklo občas slunce a spadlo pár posledních lístků z téměř holých stromů, týden jim utekl jako voda. Pavel se již na Jude těšil a ráno už skoro nemohl dospat. Nevěděl proč. Jako by ho snad právě opustila veškerá starost a mohl se těšit jen na ni. Už v osm stál před vchodem a zvlášť se ujišťoval, aby nepřišel pozdě. Ovšem, když na sebe ráno vzhlédl, zděsil se. Takhle se přeci žádné dívce nemůže líbit. Povadlé šedé oči, které byly dříve tak krásně modré, rozcuchané hnědé vlasy, na tvářích uhry a seschlé šedavě růžové rty. Proto na sebe lil dostatečně dlouho vodu a půjčil si od matky krém. Trochu se to zlepšilo. K snídani si dal džus a krajíc chleba. Sbalil si věci a vyrazil. Den ode dne se ochlazovalo a tak si dnes vzal svou delší šálu a důkladně ji zabalil okolo svého krku. Ulicemi skoro běžel, jak se těšil, až došel ke vchodu č. 311, tam kde ji, chudinku srazil. Pohlédl na své hodinky a uviděl čas 8:03. Judit měla spoustu času, a tak si sedl opodál na nedalekou lavičku.

Judit se probudila do dalšího zachmuřeného rána, stejně jako Pavel. Viděla, že dost fouká. Vzbudila se pár minut před budíkem, a tak měla pravomoc toho uřvaného nepřítele utlumit ještě před každodenním vystoupením. Ustlala postel a vzpomínala, jak do ní dříve lehávala s Davidem. Dnes už tu neměl ani svůj hrníček a přestěhoval se do jiné části města. Do bytu jeho nové přítelkyně, Andrei, kterou prý poznal v Paříži. Prošla kolem zrcadla a podívala se na svůj odraz v něm. Hleděla na opuštěnou dvacetiletou brunetku, která nemá nikoho. „Vlastně ne!" vzpomněla si na Pavla. Ale stejně ji moc nezná a ona nezná jeho. Jen je to s ním, jako by mluvila k sobě samé, ale přeci jen k někomu cizímu. Uvědomila si, že za pár minut by měla stát před vchodem a čekat na něj. „Ale, co když nepřijde?" zeptala se do prázdného pokoje. „Ale stejně bych to mohla zkusit." Odpověděla si. A tak si namazala chleba, nalila vodu a oblékla se. Jen, co všechno zvládla, pohlédla na hodiny. 8:12.
„Tři minuty!" vyskočila a obula si boty. Oblékla si červený dlouhý kabát, přemýšlela o šále, kterou si nakonec nevzala a chňapla tašku s nákresy a výtvarnou sadu, se kterou prakticky denně pracovala. Po schodech běžela, div z nich nespadla. Před posledním schodem se zastavila. „Co, když tam nebude?" Přesto ze dveří nakonec vyšla. Stejně by to musela udělat.

„Ahoj." Pozdravil. Jakmile ji uviděl, byl plný radosti. Vstal z lavičky a šel jí naproti.
„Ahoj." Usmála se. Pavel jí nabídl rámě a šli vycházkovou chůzí ke škole.
„Myslela jsem, že nepřijdeš." Prohodila po chvíli.
„Stejně bych tudy musel jít." Odpověděl, jako by mu snad Judit byla lhostejná. On ale moc dobře věděl, že není.
„Ztratil jsi někdy někoho, koho jsi kdy měl bezmezně rád?" Změnila Jude téma. Přešli ulici a zašli za roh, kde již koukala škola.
„Ano. A kdo ne?" tiše odpověděl. Na obloze se kupily mohutné mraky a schylovalo se k dešti.
„To jo. Kdo dneska ne." Zakroutila hlavou. Přišlo jí, jako by právě teď narazila na jeho citlivé místo. Jeho šedé oči hleděly kamsi do oblohy, ona se tam taky podívala a vtom se oba zastavili. Vítr se prudce zvedal a černé mraky dál a dál k obzoru. Tak by to tedy mělo být, ale ono nebylo. Mraky jako by snad nikde neměly konce a ač vítr silně foukal, ony neukázaly ani kousek modré oblohy, jen černošeď s malým odleskem fialové. Mraky vypadaly, jako by se v nich právě všechna ta těžká voda vařila. Vítr přibýval na síle, a kdo by teď řekl, že nebude pršet, nikdo by mu nevěřil. Celé hrozivé nebe právě vypadalo, jako by je všechny chtělo spolknout anebo odfouknout.

Právě v tuto chvíli došlo Jude, jak hloupá byla, když si ráno nevzala šálu. Pavlova šála létala za jeho zády vzduchem a Judy, ačkoli o tom sama nevěděla, se k němu schoulila. On si toho samozřejmě všiml, ale dělal, že o ní neví a přemýšlel, kam by se mohli schovat.
„Pojď se mnou." Řekl po chvíli a chytil ji za ruku.
„Kam půjdeme? Musíme pryč, nebo zmokneme jako myši."
„Myslím si, že nejenom to. Do školy bychom to nesti..." Chtěl to doříct, ale udeřil vtom blesk obrovskou silou. Napáchal takový rámus a oba tolik polekal, že právě držel Jude v náručí a chránil ji od všeho venku. V tu ránu, a to že to byla pořádná, se rozpršelo. Pavel nechtěl mrhat ani minutu a táhl ji do jedné z postranních uliček ve městě.
„Kam to jdeme?" řvala na něj cestou, protože z nebe padaly obrovské kapky, které působily mimořádný rámus. Pavel ji stále táhl za sebou a skoro běžel. Udeřilo ještě několik pořádných ran, při kterých oba nadskočili.