Lásku hledej v oblacích

Kapitola 2. V roli cestujících

„Co budeme dělat? Pavle? Co teď?" pošeptala Jude nejistě své obavy. Z prvního patra se dále ozývala hudba, ale i smích obecenstva. Altsaxofon zrovna bzučel svou melodii, když se hlasitě rozrazily dveře a postarší paní zakřičela, že se stala vražda. Hudba utichla a dav se zděsil. Netrvalo ani minutku a celý sál se do jediného vyprázdnil, všichni zmizeli.
„To je naše šance." Odpověděl Pavel na Judiinu vyděšenou tvář.
„Ale takhle mě nikam nepustí. Tehdy byla móda dost jiná a mohla bych ostatní znepokojit." Zamyslela se. Vstala z postele a tichými krůčky došla k šatníku. Otevřela jej. Díky bohu tam byl převlek pro každého z nich, jako by to ani nemohla být náhoda. V nouzi si ale studenti nemohli nesrovnalosti všimnout a tak se oba nastrojili. Pro Judy tu byl malý slaměný klobouček s rudou stužkou a červené šaty ke kolenům s puntíky. Pavel tu měl šedavý oblek s vestou a dobře vyžehlenými kalhoty, s čehož byl součástí také šedý klobouk s bílou stužkou. Oba vypadali jako z dobrého filmu pro pamětníky.
„Musíme zjistit, v jakém jsme roce." Poznamenal, pohlédl na Jude a nabídl jí rámě. Oba se vydali po schodech dolů. „Sluší ti to." Pošeptal jí cestou.

Sestoupili ze schodů, ale nenašel by se tam nikdo, kdo by jim mohl říct, v jakém roce že to jsou. V místnosti byl stále cítit tabákový kouř a v některých popelnících bylo i mnoho nedopalků. Dveře byly otevřené dokořán a pódium, čisté a neponičené, opuštěné. Některé židle byly velmi podobně vyvalené, jako byly, když sem prvně vstoupili. Na baru byla ještě horká káva v konvičce a u ní koláčky. Oba samosebou napadla myšlenka druhé snídaně, aneb jak asi chutnala káva dříve.
„Dáš si?" zeptal se Pavel a vzal do rukou konvičku.
„Vždyť ti lidé odešli ani ne před chvílí a už bychom jim upíjeli kávu. Není to správné." Uvažovala Jude.
„Jsou to zločinci. Vystrašila je myšlenka, že by do lokálu vrazila policie a vyslýchala je." Zavzpomínal „oni se už dnes neukážou." Uklidnil ji a sáhl do poličky pro hrníček a nalil do něj lok kávy. „Ochutnej, nebude to stejná káva, jakou znáš." Pousmál se.
„Ty už jsi takovou někdy měl?" zeptala se a srkla si pár kapek hnědé kapaliny.
„Ne, babička mi o tom vyprávěla. Prý se po válce nepila káva, protože nebyla k dostání, ale melta, z pšenice. Anebo lněné náhražky, které byly výrazně levnější."
„Není to tak špatné, jen to není káva." Řekla a položila hrníček zpátky na stolek. Pousmála se na Pavla, protože právě ochutnával sušenky na talířku, které byly u kávy. Naschvál zvedal koutky, aby přitom byl trochu vtipný a Jude se mohla trochu uvolnit. Byla stále poněkud nervózní. Ano, kdo by nebyl, ale přecejen to nebylo tak hrozné.

Nechali toho a vyšli ven na ulici. Byla plná nejrůznějších lidí od chudobných žebráků, hudebníků snažíc si vydělat nějaký ten peníz, přes tiché obchodníky, padělatele a mužů chodících stínem, až po prostitutky se svými zákazníky, nebo také děti spodiny, které pobíhaly mezi tím vším. Jude se ho chytla pevněji za rameno, nebyla moc zvyklá pohybovat se v těchto kruzích.
„Neboj se, jsme jim ukradení." Pošeptal jí a usmál se. Porozhlížel se po okolí, zda náhodou neuvidí nějaké noviny, týdeníky nebo měsíčníky. Odešli tedy od dveří a vydali se opačnou cestou, než sem přišli. V tu chvíli k nim přiběhl jeden muž a oba je srazil k zemi.

„Pardon,omlouvám se, promiňte, odpusťte, prosím.. Ale! To jste Vy! Našel jsem Vás!" Byl to postarší muž s šedými vlasy, kulatýmnosem, černou buřinkou a potrhaným sakem. Poklonil se a políbil ruku Jude azároveň jí pomohl se zvednout.
„Kdo jste?" zeptal se Pavel. Jude seho opět o něco pevněji chytila za rámě.
„Jsem přece Váš průvodce!" odpověděljednoduše. „Karl von Baunuss, jinak známjako Průvodce Vaší výpravy." A zasmál se.
„Co?" řekli oba zaráz „My si žádnou výpravu neobjednali." DodalaJude.
„Ale ano. Jste manželé Hofmannovi, že?"