Lásku hledej v oblacích

Část 2.

Ráno se Pavel vzbudil velmi brzo. Ovšem ne na místě, kde očekával. Žádná teplá deka ho nehřála a ani žádný polštář neměl pod hlavou. Jen své složené ruce, učebnici a stůl. Lampička mu stále svítila a tak ji zhasnul. Venku ještě bylo šero, ale po ulici právě jelo auto sousedů. Docela foukalo a bylo pod mrakem. Nebyl si teď vůbec jistý, jak dlouho se učil a taky jestli se vůbec něco naučil. Protřel si oči a narovnal se na židli. Nyní se zdála tak tvrdá. Pohlédl na malý budík na stolku, ukazoval 7:30 hodin. Vedle něj stál netknutý, již studený, čaj. Sáhl po hrnku a na jeden lok ho vypil. Ze šatníku vytáhl čisté prádlo a namířil si to do koupelny. V puse stále cítil teplou chuť skořice, která mu připomněla časy strávené s jeho babičkou na venkově. Babička s dědečkem bydleli asi hodinu od města a on za ní jezdil, když byl ještě malý, autobusem. Tyhle skořicové sušenky babička pekla velmi ráda. Jednou, když se s dědečkem o letních prázdninách jeli projet na valachovi po polní stezce k lesu, rozpoutala se velká bouře, takže se museli rychle vrátit domů, tam už na ně však čekala babička s horkými sušenkami a bylinkovým čajem. Měli malou farmu, kde byli husy, krocani, kachny, slepice snad i koza s valachem. Nesmí zapomenout také na kočku a psa. Se všemi si rád, jako malý, hrál a dal každému zvlášť jméno. Babička brzy zemřela, když mu bylo deset a pro něj to byla obrovská rána. Měl ji moc rád. Dědeček zemřel rok po ní. Dětství na venkově ho naučilo práci se zvířaty, a proto se jednou chtěl stát veterinářem, doktorem zvířat. Došel do koupelny. Svlékl se a vlezl do sprchového koutu, kde na sebe pustil horkou vodu.

Budík zazvonil rázným a neúprosným tónem. Judit se stále ještě vzpamatovávala z podvodu svého milovaného přítele. Rázný tón utlumila a hlava jí třeštila jako po nekonečném včerejším mejdanu. Jenže to nebyl tak úplně večírek, jen obyčejná přeháňka slz. Protřela si oči a zamířila do koupelny. Hned ve dveřích ji vyděsil obraz jakési jezerní příšery s oteklým obličejem, rudýma očima, nateklými rty a děsivě rozcuchanými blátivými vlasy. A pak si uvědomila, že sleduje vlastní obraz v zrcadle. Zapnula kohoutek, nabrala plnou hrst vody a cákla jej na obličej jezerní panny, která si očividně spletla místo pobytu. Smyla malý kousek bláta. Znovu do mističky z dlaní nabrala několik loků tekutiny a chrstla to na příšeru. Kdyby byla ďábel, krásně by to zašeptalo tichým hlasem páry. Udělala to ještě několikrát, než se zbavila posledního kusu bláta na svém obličeji. Dostal taky trochu normální barvu. Vzala do ruky kartáč a rozčesala své polodlouhé lokny. Byl to vskutku dlouhý boj, protože se kartáč blbě drží, protože vlasy odmítají být rozčesané anebo proto, že jsou chuchvalce tak velké, že pomohou jedině nůžky. Ženy si vždycky najdou výmluvu. Tak či tak to byl dlouhý souboj, ale jako mávnutím kouzelné přetěžké čarodějnické hole se z děsivého stvoření z bažin stalo člověkem, co víc, půvabnou dívkou. Stále na ní bylo včerejší smutnění znát, ale vypadala o dost lépe. Na snídani jí zbyla ještě hezká půlhodinka a tak si namazala chleba s máslem a sýrem a dokonce se stihla i převléknout do čistých džínů a trička, ale taky spodního prádla. Vzala batoh, ještě plný výtvarných potřeb a bloček plný nákresů ze včerejška a šla do školy.

Po sprše, která člověka probudí a uvolní, se Pavel přesunul do kuchyně, kde mu už jeho milovaná maminka připravila snídani.
„To jsi vážně nemusela, mami." Dosedl si ke stolu, kde měl již připravené kakao a chleba s marmeládou, jako, když byl malý.
„Ale ano. Dneska máš přece zkoušku." Přisedla si k němu.
„Anojo!" řekl překvapeně a v minutě bylo po klidné snídani a po snídani vůbec. Bez jakýchkoli myšlenek se vytratil do zachmuřeného rána, až si skoro zapomněl bundu. Pro batoh se ještě vracel. Když z domovních dveří vycházel potřetí, všiml si, že dnešek není tak obyčejný. Je neobyčejně ošklivý a on se na něj tak moc netěší. Přešel pár ulic. Město bylo zamračené jako obyvatelé, kteří ním museli právě také, jako on, procházet. Zamyslel se nad tím, co že to vlastně včera četl. Byla to snad mikrobiologie? Savci? Orgány? Fakt netušil. A tak šel rychlochůzí dál, ale stále mu do očí bičoval silný vítr, který s sebou tahaly obrovské nacucané mraky plné deště. Byl čtvrtek, nejhorší den týdne, ale jak včerejší červánky napovídaly, dneska bude opravdu hnusně, takže by ani nedivil, kdyby začalo právě teď pršet. V samém spěchu z domova si nestihl ani zapnout kabát a tak si jej přidržoval celými pažemi. Nechat si nafoukat pod kabát je horší než týdenní pobyt v lázeňském resortu „Ledovce" nahý a ještě v kádi plné ledové vody. To by možná člověka i otužilo. Jenže tohle počasí je tak akorát tak chřipkové. Možná by mohlo i pršet...
A tak se zabýval starostmi o počasí a snažil se, aby mu neuletěl kabát, když skoro probíhal ulicí a ani si, popleta, nevšiml vchodu, který se v tu pravou chvíli otevřel, aby z něj vyšla Judit. Vyběhla, ani se nerozhlédla, protože kdo by čekal, že se ulicí bude řítit nějaký šílenec, co jako magor v 8:16 hodin spěchá jako pominutý kamsi městem, a tak ho srazila. Vlastně on srazil ji. Ne, oba srazili jeden druhého. Juditin kreslící blok se rozletěl až na silnici a Pavel, jako slušně vychovaný muž jí pomohl jej sbírat.
„Promiňte mi." Prolomila ticho, které ovšem mimo ni narušoval celkem silný silniční provoz. Měla své tváře úplně rudé studem a možná taky tím silným větrem.
„To je v pořádku. Já bych se měl omluvit Vám. Moc jsem spěchal a vlastně ani nevím za čím." Omluvil se on, protože to vlastně byla jeho chyba.
„Ano, dnes není den zrovna k pokochání." Pronesla, když zrovna sebrala poslední lístek, co byl na zemi. Zdály se docela poničené.
„Ale za to včera byl hezký. Nemohu Vám to nějak vynahradit? Ty listy vypadají zničeně." Podal jí ty, které stihl sebrat.
„To myslíte tyhle čmáranice? Ty nestojí za nic." Ukázala na jednu ze svých kreseb.
„Myslíte tohle? To je nádhera! Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by kozí trávicí soustavu zpracoval lépe. Studuji to, víte?" vytrhl jí papír z rukou. Opravdu se mu moc líbil a rád by to používal jako učební pomůcku. Teď měl strach, že dívka obrázkem myslela něco jiného a on ji právě urazil. Ale naštěstí ho uklidnila: „To je uznání od odborníka. Já totiž nejsem z oboru a kreslím to podle přednášek profesora Tichého." A on jí kresbu vrátil.
„Tichého? Ale propáníčka! Tam já právě jdu." Usmál se na nadějnou výtvarnici. Alespoň tak se mu tato cizí dívka jevila v očích.
„Vy také? To je skvělé. Jen škoda, že jsem Vás tam nepotkala dříve." Judit pohlédla na toho mladého studenta, který se jen tak letmo usmíval a přesto hodně. Bylo vidět, jak mu náhodné setkání udělalo radost.
„Ano, nápodobně. Co kdybychom si tykali, když už jsme spolužáci?" Zasmál se.
„Jo, to je dobrý nápad." Věnovala mu jemný úsměv. A vydali se spolu na cestu do školy.
„Jmenuji si Pavel." Podal jí ruku a ona ji velmi jemným stiskem stiskla, jako by jen jeho ruce hladila. Byla úplně ledová. „Já jsem Judit." Řekla mu a jako by mu ruku už nikdy nechtěla pustit, pohlédla mu do jeho šedivých utrápených očí. Byla v nich vidět povrchní radost, ale i vnitřní bolest. On do jejích očí také nahlédl a neunikly mu maličké slzy na okrajích očí. Pak se ruce pustily. Kráčeli takto spolu ještě k budově školy, kde měla zanedlouho začít ona očekávaná přednáška. Celou cestu si propovídali a přišlo jim, jako by mluvili k živému dvojčeti, ale přesto je v něm něco naprosto odlišného. Oba dva zajímala veterina, ale každého z jiného úhlu. Jakmile došli do přednášecí síně č. 11, sedli si jeden vedle druhého. On si během přednášky psal a ona črtala. Jako by ty chvíle měly trvat na věčnost, ale přitom se rozplynuly jako oblak páry, když přednáška skončila. Každý musel svou cestou. Domluvili se, že příští čtvrtek budou na druhého čekat před tou budovou, kde se tento den srazili.