Marilineth

Krutá realita?

Dnes ráno se budím a cítím svou levou ruku. Bolí. Bolí mne zápěstí. Ach, ano, už si vzpomínám...Včera jsem opět sáhla po té, co mi vždy pomůže a nikdy nezradí. Posadím se na posteli. Dole už slyším mamku, jak chystá snídani a vaří kávu. Vstanu a obleču se. Dnes je tak hezky a teplo a já si musím vzít dlouhý rukáv, abych neděsila své okolí a vyhnula se nadávkám a pomluvám. Přijdu dolů, do kuchyně, a máma mi s úsměvem podává hrnek s kávou a buchtu...pak odejde. Je mi jí tak líto, horší dceru mít ani nemohla. Kdyby jen věděla, co ukrývám pod dlouhým rukávem a hluboko ve svém srdci. Ničím jí život už dost, nesmí se o tom dozvědět! Zničilo by ji to! S těmito myšlenkami dojídám snídani a pak se vydám do školy. Nenávidím školu. Kupodivu mi nevadí to učení, ale spolužáci a spolužačky. Jednoduše jsem ta divná, ta emo, ta se kterou se nikdo nebaví a jen ji pomlouvají...a kdyby jen pomlouvali...
Zvoní a já si sedám do lavice, přichází učitel...a já jen zamýšleně sedím až do konce vyučování a nevnímám slova učitelů a nic si z hodin nepamatuji. Takto to mám už delší dobu. Ve škole vyučování vždy prosedím s hlavou v dlaních, hluboce zabraná do svých zmatených myšlenek.
Zvoní na konec dnešního vyučování. Jdu na oběd, fuj, zase rizoto... kašlu na to, stejně nemám hlad a jídlo téměř nedotčené odnáším. Cestou na autobus přemýślím, co budu dělat odpoledne, v tom si vzpomenu, že mám hodinu klavíru...no skvěle, zase nic neumím zahrát, netrénovala jsem, nemám na to čas ani náladu. Co už, říkám si a nastupuji do autobusu. Doma nikdo není, jen pes. Hodím si tašku do pokoje a lehnu si, za pár minut už spím. Skoro denně po škole doma spím, protože jsem hrozně unavená...
Vzbudilo mne až cvaknutí hlavních dveří. To mamka, přišla domů z práce. Vyskočím z postele, popadnu mobil. No, ne...18:00...hmmm...tak jsem zase zaspala hodinu klavíru. Dobelhám se do kuchyně za mámou.
,,Ahoj mami" pozdravím.
,,Ahoj, jaktože jsi doma? Neměla jsi být v klavíru?"
,,Ano, mami, ale..."
,,Ty jsi zase spala, že?"
,,Hm...ano, promiň, už se to nestane."
,,To doufám. No nic, stalo se...Co si dáš k večeři?"
,,Nemám hlad, něco si potom vezmu."
,,Dobře...a jdi, prosím tě, se psem."
,,Ok."
Vezmu si sluchátka a mobil a jdu se projít se psem do lesa. Je tady krásně...A opět upadám v myšlenkách do světa snění, hudby a nekonečné fantazie. Po hodině se vydám zpět domů.
Už je doma i taťka a bratr. Rodina sedí u televize a všichni si, jeden přes druhého, sdělují své dnešní prožitky. Pozdravím je, nechám jim tam psa a vyběhnu po schodech nahoru, do podkroví, kde mám svůj pokoj. Tento podkrovní pokoj je taková má malá oáza v tomto pomateném světě. Zbožňuji to tady. Sednu si ke stolu a chystám se udělat si úkoly do školy, ale objevím na stole knihu, kterou jsem včera začala číst...Škola počká, pomyslím si, a beru do ruky knížku. Kniha vypráví o dívce s anorexií. Stejně, jako včera, při čtení pláču. Cítím z té knihy bolest. Je to tam tak prostě a obyčejně napsané, jakoby vše bylo v pořádku...ale já tam cítím tu bolest...je ukrytá hluboko v tom textu a v srdci té dívky...
Uvědomuji si, že mám stejné pocity, jako ona, ale nemám anorexii. Tak jako ona se ale cítím škaredá, hloupá, tlustá, opuštěná, provinilá...a otevírám šuplík u svého stolu. Vezmu do ruky malou krabičku a vyjmu z ní tu stříbrnou věcičku. Žiletka. Má nejlepší přítelkyně. A opět, jako včera, ji zarývám do svého zápěstí. Na ruce se objeví krev a já pociťuji úlevu. Konečně.

Pracuji na další části. Snad to bude lepší než tato nudná kapitola ;)