Marilineth

Zbytečná

A je zde další den, kdy se budím s tou bolestí...už jsem si asi zvykla. Ale stejně je mi špatně, chytám se za zápěstí a se slzami na krajíčku vylézám z postele.
Nasnídám se a spěchám do školy. Sotva vejdu do třídy všimnu si, že se na mě všichni divně dívají. Ne, že bych nebyla zvyklá, ale dnes to bylo jiné. Sedla jsem si do lavice a rozhodla jsem se zjistit, co se to tady vlastně děje. Ještě nezvonilo a téměř všichni se dívají na mobily a chichotají se. Nahnu se k holce, co sedí vedle mne a podivam se, čemu se na tom svém mobilu směje...
Neměla jsem se dívat...
No super...zase si někdo hrál s mojí fotkou, upravil ji a poslal všem spolužákům. Cítím se strašně ponížená. Copak mě nikdo nedokáže brát vážně?! Jelikož jsem vážně přecitlivělá, rozbrečím se a uteču na záchod. Neměla jsem to dělat. Došly tam za mnou spolužačky a začaly se mi vysmívat.
,,Ty jsi vážně slaboch, ty se rozbrečíš kvůli tomu, že si z tebe udělá pár lidí srandu." řekla jedna z nich, jmenuje se Júlia.
Všechny, co byly s ní se my vysmály, nadávaly mi a pak potom, co jim přišlo, že mi už řekly dost, odešli. Umyla jsem si obličej, aby ostatní nepoznali, že jsem brečela. Zazvonilo. Rozběhla jsem se po chotbě. A co se nestalo? Ve dveřích jsem narazila do učitele. Vyděšeně jsem se na něj podívala. Nakrčil obočí.
,,Zase jdeš pozdě do hodiny a ještě mne málem porazíš na zem...jsi poškole. Po vyučování přijď za mnou do kabinetu."
Kývla jsem a sedla si. Ve třídě to šumělo, občas se někdo neudržel a vyprskl smíchy. Do konce vyučování jsem se nehla z lavice a snažila se nevnímat posměšné komentáře spolužáků a spolužaček, procházejících kolem. Po skončení vyučování jsem šla do kabinetu našeho třídního.
,, Dobrý den, jsem tady, jak jste žádal."špitla jsem.
Okamžitě na mě vrhl rozezlený pohled. A podal mi papír.
,, Napiš 100x - "Nebudu chodit pozdě do hodin." Potom můžeš jít domů."
Mlčky jsem přikývla na souhlas a sedla si do křesla naproti němu a popadla papír a tužku. Rychle jsem psala, abych to měla brzy. Musím ještě odvést brášku do kroužku.
Až jsem ten nesmysl dopsala šla jsem domů. V kuchyni seděla máma s obličejem v rukách a plakala. Přiběhla jsem za ní a zeptala se co se stalo. Máma nebyla schopna slova jen hlasitě vzlykala. Celá se třásla. Dostala jsem strach. Utíkala jsem hledat tatu, aby mi vysvětlil, co se děje. Tatu jsem našla v jeho pracovně seděl na zemi s telefonem v ruce a leskly se mu oči. Dostala jsem šílený strach. A pak mi to došlo...jediný, kdo není doma je můj bráška. Slzy mi okamžitě vyhrkly.
,,Co se stalo?" zeptala jsem se tiše táty.
,,Tvůj bratr." hlasitě vzlykl.
,,Co je s ním?" zlomil se mi hlas a i já začala hlasitě plakat.
,,Srazilo jej nákladní auto."
Spadla jsem na zem vedle táty. Otočila jsem se na něj, přes slzy jsem neviděla jeho tvář.
,,Žije?"
Místo odpovědi se táta hlasitě rozplakal a třískl s telefonem do protější zdi.
Beze slov jen s hlasitým pláčem jsem se rozběhla do svého pokoje. Vběhla jsem do pokoje a najednou mi vše došlo. Dnes je čtvrtek a já vodívám brásku do kroužku. Dnes jsem zůstala po škole. Bráška šel sám a ...sesypala jsem se na zem vedle svého psacího stolu a brečela jsem.
Nenávidím se. Nenávidím. Kvůli mě je mrtvý. Okamžitě jsem otevřela šuplík, vytáhla žiletku. Jediná úleva... Nevím co si počnu. Slzy se mísily s krví. Nemyslela jsem jen jsem brečela a z mé ruky vytékalo čím dál tím víc krve. Potom jsem usnula vyčerpáním. Vzbudila jsem se až druhý den ráno. Byla jsem celá od krve. Vedle mne ležela žiletka. Zvedla jsem se z podlahy a šla se umýt a ošetřit. do koupelny. Potom jsem sešla dolů. Máma s tátou seděli v objetí u stolu a zjevně na mě čekali. Oba měli opuchlé oči od pláče. A jejich kruhy pod očima mi prozrazovali, že v noci ani jeden z nich nespal.
,, Pohřeb je za týden v pátek" hlesl táta.
Já jsem se jen tupě dívala před sebe a snažila se pochopit, že toto je opravdu skutečné. Máma se opět rozplakala. Vrhla jsem se za ní a objala ji. Po chvíli vstala a řekla, že musí do práce, že ji volno nedají. Táta také vstal a mlčky odešel z domu. Máma ještě polohlasem pronesla :,, Dnes nemusíš do školy. Volala jsem tam." A odešla. A já několik hodin stála o koukala se na zavřené hlavní dveře a nebyla jsem schopna ničeho.